Don't Leave Us Mommy (Harry Styles / 1D)

Don't Leave Us Mommy

Seděl jsem na sedačce v obýváku a přemýšlel. Během svého přemýšlení jsem občas mrknul po mém malém štěstí. Hrála si se svoji oblíbenou panenkou. Naše dcerka Lucy. Neměl bych snad říct moje? Ne naše. Její máma a moje milovaná manželka je tu se mnou. Pořád ji slyším a citím její vůni. Ne nejsem blázen jen se mi po ní strašně stýská. Kdybych za ní přijel včas nemuselo se stát to co před pěti lety stalo.

Byl krásný sluneční den a já jsem na cestě do centra Londýna. Laura mě požádala abych pro ní zajel k bance šla si něco vyřídit a já na ní mám čekat. Měl jsem na očích své oblíbené sluneční brýle a pobrukoval jsem si písničku co zrovna hrála v rádiu. Přijel jsem na velikou křižovatku od které je banka už jen pár bloků. Nerovózně jsem poklepávala prsty na volantu. Nesnáším semafory. Strašně zdržují. Jen co naskočila zelená jsem se velkou rychlostí rozjel směrem k bance. Čím blíž jsem přijíždel k místu kde ji mám vyzvednout tím víc jsem byl nervózní. A na nervozitě mi ještě přidal fakt, že u banky je spoustu policejních aut. Co to sakra je? Zaparkoval jsem auto na nejbližší parkovací místo a šel zjistit co se děje.

"Pane," oslovil jsem nejbližšího policistu. "co se děje?"

Policista mi nedopovědl. Rychle běžel pryč, ale ještě jsem zaslech co říkal do vysílačky kterou měl v ruce.

"Rukojmí je žena. Má asi 166 cm, je štíhlé postavy a nosí brýle. Nic bližšího nevíme šéfe jen, že pokud mu nevydáme auto aby mohl utéct slečna nepřežije."

Při těchto slovech jsem přestal dýchat. Vím, že to může kdokoliv, ale já měl pocit, že moje žena právě bojuje o život. V krku mi vyschlo a já nemohl mluvit. Během pár sekund jsem se vzpamatoval a vběhl k bance..

"Pane! Co to děláte tam nemůžete!"

Slyšel jsem za sebou hlasy. Bylo mi to jedno já jsem chtěl záchranit svoji ženu a matku naší malé Lucy. Najednou jsem uslyšel výstřel. Zastavil jsem se a ohlédl se směrem k policistům se slzami v očích. Potom jsem pohlédl směrem k bance. Z banky vyběhl muž, asi někdo z personálu a nesl Lauru v náručí. Rozběhl jsem se k němu. Přes slzy jsem ani pořádně neviděl na cestu. Převzal jsem si od něho svoji ženu.

"Lauro no tak prosím promluv!" snažil jsem se z ní dostat slovo, které by mi zaručilo jistotu, že ještě žije.

Dýchala.

"Miluji Tě Harry." uslyšel jsem zašeptání.

Byla to ona.

"Taky tě moc miluju a prosím neopouštěj nás." řekl jsem a to už se mi slza drala na povrch a dopadla na její tělo.

Moje ruka byla zakrvácená jak jsem přidržoval ránu aby neztratila moc krve. Objímal jsem jí tak silně až jsem si myslel, že ji udusím.

"Pane prosím Vás pusťte tu dívku. My už se o ní postaráme." řekla mi doktorka, která právě přiběhla a já musel Lauru opustit.

Stál jsem opodál a sledoval situaci. Moje oči se zaplňovali slzami ještě více. Sledoval jsem jak moje žena bojuje o život a já ji nedokážu pomoci. Během chvíle jsem si v hlavě přehřál celý náš společný život. Celou dobu jsem měl hlavu sklopenou k zemi. Zvedl jsem hlavu a uviděl ji. Stála před hloučkem doktorů. Mávala mi a usmívala se. Proč se usmívá, když právě teď bojuje o život? Nechápal jsem tuhle situaci. Najednou všichni doktoři se zvedli a přestali. Proč? Přece musí žít? Rozeběhl jsem se k nim.

"Je mi to líto pane."

To nemůže být pravda, nemůže. Propukl jsme v pláč a sesunul se k zemi. To není možné. Proč ona, proč? Proč jsem to nebyl já? Kdo mi pomůže s výchovou Lucy? Zvedl jsem se a šel ji obejmout.

"Miluji Tě." řekl jsem naposledy než mi ji vytrhli z náručí.

Ztratil jsem kus sebe. Svoji drahou polovičku. Nedokázal jsem jet v tomhle stavu domů. Nevím, co mám dělat. Bez ní jsem nic. Lucy právě ztratila mámu a to je to nejhorší co se nám mohlo stát.

Z myšlenek mě vytrhlo zatahání za ruku.

"Tati?" oslovilo mě naše malé sluníčko.

"Kde je máma?" Ptala se takhle pokaždé a já ji nikdy nedokázal odpovědět.

Nedokázal jsem jí říct 'Promiň zlato, ale maminka zemřela.' Nedokázal jsem ranit její srdíčko. Rozbrečel jsem se. Její malé ručičky se omotali okolo mého krku. Dala mi pusu na tvář.

"Neboj tati. Maminka se vrátí." řekla mi a ještě silněji mě objala.

"A kdyby ne jsem tu já a já tě budu mít navždy ráda."

Usmál jsem se na ní a dal ji pusu.

Díky ní vím, že má cenu žít!