1. kapitola

3 0 0
                                    

Život je jen několik let, měsíců, týdnů, dnů, hodin, minut a sekund. Vše co děláme je jen záminka pro něco, co by jsme chtěli udělat.
"Mariano utíkej už do školy."
"Ano mami už jdu." Vykoukla jsem ze dveří svého pokoje.
Vyšla ke dveřím bytu, nasadila si sluchátka a vyrazila do školy.
Škola pro mě znamená jen jediné slovo a to zlo. Všechno v ní je jako očarované hnilobným kouzlem. Vše je pro mě odpudivé. O spolužácích ani nemluvím. Připomínají spíše zvířata než lidi.
Ve škole si sednu do poslední lavice jako vždycky. Hudba ve sluchátkách přehlušuje štiplavé poznámky spolužáků. Každý den je to stejné. Pořád budu ta divná holka, která s nikým nemluví. Žiju ve svém světě, který je černý jako noc. Chci aby mě ostatní brali takovou jaká jsem.
Celá schoulená sedím na židli, záda mám opřené o zeď a kapucí schované blonďaté vlasy.
Konečne! Poslední vteřiny ubírají do posledního zvonění. Musím se jen ještě prodrat davem lidí v šatně a budu na chvíli volná.
Lepší je ignorovat upřené pohledy. Nikdy jsem se jim nepostavila. Nikdy nevzdorovala. Radši proplout děsivou šatnou a pak pryč.
Cestou domů se procházím kolem pobřeží. Průzračná voda omývá chaluhama olezlé kameny. Racci se chechtali na blankytné obloze a písek je nahřátý od slunce. Tato chvíle byla dokonalá. Bohužel se to mělo změnit velice rychle. Mým směrem vyšla nejvlivnější parta ze třídy. Svalovci a barbíny. Jeden tupější než druhý.
"Ale ale koho tady máme?" Řekl vychloubačně vůdce tupounů Libor.
Všichni se začali pohrdavě smát. Vysmívat se mi. Ukazovat na mě.
"Naše paní věčně sluchátka." Dodala nejplastičtější barbina Martina. Její smích se podobá štěkajicí hyeně. Můj znechucený výraz je jistě nepřekvapil. Nebezpečně se ke mě přibližovali.
"Co to děláte?" Přibližovali se pořád blíže. Zvedali ruce a strkali do mě. Šťouchali do mě.
"Pročpak se nebráníš?" Ječí na mě. Štípají mě. Proč mi to dělají?
"Proč mi to..." Nestihla jsem ani do povědět větu a cákala jsem se ve vodě s rybičkami. Celá promočená jsem seděla a koukala se jak se mi posmívájí. Černé tílko se mi lepidlo na tělo. Linky a řasenka byly jistě rozteklé. Moje taška s logem Bring Me The Horizon byla cela mokrá a taktéž věci v ní. Jsou to jen pouhá zvířata, která si zaslouží pouze obojek a kotec. Jejich smích je nesnesitelný. Jejich urážky jsou jako šípy. Všechno zabolí. Všechno je vnímáno. Vše se ve mě hromadí. Vše ve mě bublá.

Alespoň Na Chvíli ŽítKde žijí příběhy. Začni objevovat