Tmnt-Kurare

KURARE

Byla příjemná podzimní noc s oblaky tak nízko nad zemí, že nebylo vidět ani helikoptéry, co by se vydávaly za hvězdy.

Po střechách New Yorku beze strachu běhaly čtyři zmutované želvy: Leonardo, který se před pár měsíci vrátil z dovolené ve střední Americe, Donatello, jenž praštil s prací jako technická podpora a potřeboval se trochu vyvětrat, Raffael, co se těšil hlavně na zbití nějakých těch gangsterů, a Michelangelo, který se bavil předváděním veselých kousků na prádelní šňůře.

Raffael si bratříčka přeměřil a suše doporučil: „Miki, pojď dolů. Ještě tě někdo uvidí a bude z toho mít smrt."

„Ale ale, Raffe, slyším závist v tvém hlase?" pokřikoval Michelangelo šťastně. „No ne, to se rýmovalo! Dnes mám dobrou no-ooooc...!" a zcela v protikladu se svým tvrzením žuchnul do temné ulice. Raffael obrátil oči v sloup. „Nic mi není," zavolal Miki slabě.

„Takový eskapády by měl mít zakázaný," řekl Raffael a významně se podíval na vůdce.

Leonardo se bránil: „A co mám...?" Vtom se ozvalo hlasité zahalekání a bratři se zprudka otočili.

Zpoza střechy vylétl Michelangelo v elegantním prohnutí, předvedl trojité salto s vývrtkou, mrštně přistál na nohou a udělal pózu jako gymnasta na přehlídce. Želváci se po sobě podívali a Raffael pozvedl nadočí.

„Obecenstvo šílí a zasypává mistra Michelangela ovacemi! Děkuji, děkuji!" klaněl se Miki s širokým úsměvem.

„Dejte na mě, jednou si ublíží," pokýval Raffael hlavou a otočil se k němu krunýřem.

„Miki, můžu tě poprosit," zarazil Leonardo bratříčkovu nadšenou samochválu, „abys tak neječel? Správně nás nikdo nemá slyšet," rozhlédl se obezřetně.

„Můj hlas je hudební. Když se do toho opřu, lidem se vysypou okna!" zubil se Michelangelo.

„Přesně o tom mluvím," kývnul Leonardo přísně.

„Vysypou se okna?" opakoval Donatello se zájmem. „To sis vymyslel, nebos četl Plechový bubínek?"

„Ono je na něm něco napsanýho?" podivil se Michelangelo.

„Miki umí číst?" popichoval Raffael.

„Kluci." Leonardo náhle strnul na místě. „Máme společnost." Želváci se k němu ihned semkli krunýř ke krunýři a vytáhli zbraně. Léta zkušeností je naučila, že co skáče po střechách a není sourozenec, je pravděpodobně neuvidí rádo.

„Ukaž se," zavrčel Raffael a nedočkavě zašermoval saitami. „Co žes to viděl, Leo?"

„Ninju," zašeptal Leonardo. „Stál na lampě tamhle," mávl rukou k dobře osvětlené ulici.

Pár sekund byl slyšet jen šum New Yorku. Pak Michelangelo pípl: „Určitě? Nebyla to nějaká vidina, třeba..."

„Vím, co jsem viděl," umlčel ho Leonardo. „Ticho."

Z označené ulice vyskočil osamělý stopař se samostřílem v rukou. Bratři zaujali bojové postoje. Raffael se přikrčil jako pružina.

Leonardova pěst vylétla do vzduchu. Raffael se na něj nesouhlasně zamračil, byl však ignorován. Vůdce se rozhlédl kolem dokola, načež upřel pohled zpátky na osamělého ninju.

„Co chcete? Kde jsou ostatní?" zeptal se tvrdě.

Donatello náhle syknul a otočil se na patě – a jen díky tomu nebyli o hlavu kratší. Hůl srazila katanu a ze zálohy vyrazil oddíl stopařů.