Ležím v mé posteli a koukám na bílý nudný strop. Kolem sebe mám nebesa, která mě "chrání" před okolním světem. Říkám tomu má "bublina" do, které nikoho nepouštím. Přemýšlím pořád nad tou samou věcí. Dokola. Dokola. Dokola. Nemůžu jíst, spát a pít. Mám na zádech tíhu, které se jen tak nezbavím. Zatěžuje mě každý den. Na srdci kámen, který mě pořád sužuje. Zbavit se ho nejde.
Dívám se na jeho fotku. Rozveselí mě, ale i rozesmutní. Když ho vidím, mám motýlky v bříše. Poletují a dělají, co chtějí. Jsou tak nevyzpytatelní.
Mé trápení nikdo nevidí. Snažím se ho skrývat pod slupkou radosti. Přes den jsem vysmátá a přes noc brečím do polštáře, aby to nebylo slyšet. Snažím se být neviditelná a co nejvíce být ve své bublině.
Koukáme se na sebe a usmíváme. Ani jeden neudělá první krok. Já ne to nemám odvahu. Neměl by napsat první kluk? Nebo já? Tyhle otázky si kladu pořád. Jsem uvězněná v mé hlavě. A nevím, jak se odsud dostat. Je to vězení od, kterého nemám klíč. Nikdo mi ho nedá. Budu si ho muset najít sama.
Jediné, co mě dělá šťastnou je psaní. Vypíšu, co cítím a je mi lépe. Psaní je pro mě únik z reality. Ocitnu se ve světě ve, kterém chci být. Píšu události, které chci, aby se mi staly. Psaní je jediná věc, kterou mohu dělat pořád a neomrzí mě.
Život je nevyzpytatelný. Nikdy nevíme, co se stane. Nesmíme zapomenout, že se musíme jít za svými sny. Překročit překážky a bude jich dost. Nesmíme se vzdát. Když půjdeme tvrdě za svými sny, jednou se nám splní. Nikdo nemá právo nás odrazovat nebo ponižovat, pokud mu to nedovolíme. Nikdo nemá svůj osud naplánovaný do puntíku. Může nás potkat cokoliv, co nečekáme.
"Osud není ve hvězdách. Je v nás." - William Shakespear
