Birthday [One Shot]

Birthday

Draco: Já
Harry: ZuziSan

Konečně nastal prosinec a s ním i vánoční prázdniny. Povedlo se mi otce přesvědčit, abych mohl zůstat v Bradavicích. Za čtyři dny jsou Vánoce, což znamená, že dnes je dvacátého. Dnes mám narozeniny, ale jsem si jistý, že si nikdo nevzpomene. Možná máma. Otec to bere jako každý normální den. Nikdy bych nevěřil, že mě to bude mrzet. Je sice pravda, že den narození členů rodiny neslavíme a já tak nevěděl, že se to vůbec slavit dá, ale jakmile jsem to ve škole zjistil, bylo mi to líto. Právě proto jsem se rozhodl trávit prázdniny v Bradavicích. Doma bych se stejně nudil a aspoň přijdu na jiné myšlenky. Vyhrabal jsem se z postele a oblékl se. Vydal jsem se do Velké síně na snídani. Bohužel po cestě jsem do někoho vrazil. Byl jsem tak zabraný ve svých myšlenkách, že jsem nedával pozor. Okamžitě jsem vyštěkl: ,,To nemůžeš- Vlastně, promiň, měl jsem dávat pozor." Tak mě napadá, namísto toho aby se os
tatní chovali hezky ke mně kvůli mým narozeninám, o kterých stejně nikdo neví, tak bych se mohl pro jednou hezky chovat k nim. Jeden den v roce mě to nezabije, ne? Klučina se na mě vyjeveně podíval, sesbíral si věci a utíkal pryč. Já došel až na snídani s úsměvem. Docela mě zajímá, jak budou ostatní reagovat.

Ani nevím jak, ale ráno jsem se probudil už kolem třetí. Venku byla ještě tma. Při pohledu z okna byl vidět padající sníh. Na okrajích okenních tabulek byla námraza, což pro mě znamenalo jediné. Bruslení na zamrzlém jezeře. S myšlenkou na bruslení jsem se vrátil do vyhřáte postele a pomalu usl. Když jsem se dnes už po druhé probudil, mohlo být tak osm hodin, a tak jsem se oblékl udělal hygienu a jen v košili a černých kalhotách se odebral na snídani. Ron i Mia na celé prázdniny odjeli domů a já tu zůstal sám. Doplahočil jsem se do Velké síně a po cestě slyšel dvě dívky ze Zmiozelu, jak mluví o Malfoyových narozeninách. A opravdu. U jejich stolu seděl náš Ledový Princ a až podezřele se usmíval. Vždyť on se nikdy nesměje. Sedl jsem si čelem k němu, ale trochu stranou. Bylo to opravdu zvláštní, úsměv mu opravdu slušel, jen tenhle byl svým způsobem jiný. Nebyl arogantní a ani nenaznačoval opovržení, ni
c. Jen upřímný úsměv. Že by vážně měl narozeniny? Tak to se zjistí. Dojedl jsem svou bagetu a vyšel z Velke síně. Stoupl jsem si za jeden ze sloupů a na stůl přímo před Draca vykouzlil ledovou růži. Musel jsem se sám pochválit. Opatřil jsem jí i kouzlem proti taní a poslal vlaštovku s nápisem 'Krásné narozeniny.' Nechtělo se mi připisovat jméno. Zaprvé nemá mě zrovna v lásce a navíc, kdyby přece jen narozeniny neměl, tak bych vypadal opravdu jako největší pako. S myšlenkou na Draca jsem se otočil a došel se převléct do teplého oblečení a vzal si sebou brusle.

Po tom, co se přede mnou objevila růže, jsem se lekl tak, že jsem spadl z lavice, na které jsem ještě před chvílí seděl. A jelikož jsem u toho stihl vyjeknout, otočila se na mě celá Velká síň. Místo toho, abych na ně začal křičet, jsem se jen omluvně usmál. Když se mi povedlo posadit se. Když se vše uklidnilo, měl jsem možnost si prohlédnou věc, kterou přede mnou někdo vyčaroval. Byla to ledová růže se vzkazem: Krásné narozeniny. Překvapilo mě to, protože jsem měl za to, že to nikdo nevěděl, ale očividně jsem se spletl. Vzal jsem růži i se vzkazem a vydal se zpět do komnaty. Vklouzl jsem dovnitř, posadil se na rám okna a pozoroval okolí venku. Pohledem jsem narazil na postavu bruslící na zamrzlém jezeře. Potter.

Konečně. Brusle mi dodávaly pocit volna. A okolo nikdo nebyl, tak jsem se začal jen tak projíždět. Dokonale jsem si mohl pročistit hlavu. Během posledních měsíců jsem měl opravdu nad čím přemýšlet. Často se mi podařilo se chytit, jak bez ostychu hledím na blonďáka ze Zmiozelu, a tak to jen začalo. Nemohl jsem si připustit, že bych se s ním chtěl bavit, prostě nemohl. Ale já chtěl jeho pozornost. Nevím proč o ni tolik stojím, jen... už mě nebaví předstírat, jak ho nesnáším. Spíš naopak. Ano je to opravdu zvláštní situace. Já už jsem si přiznal, že jsem se zamiloval do smrtijedova syna. A taky to, že na někoho takového prostě nemám. Zima mi začala nepříjemně chladit chodidla, takže po dobré hodině jsem se vrátil do hradu. Došel jsem si pro čaj a namířil si to do mého pokoje. Rozvalil jsem se na posteli a musel uznat, že jsem dost slušně v kelu. Už jsem tolikrát přemýšlel nad tím, jak mu to říct, ale pokaždé jsem to radši zbaběle vzdal.

Potter odešel z ledu a pro mě tak skončilo zábavné dívání se z okna, jelikož už nebylo na co. Vzal jsem růži a postavil ji do vázy na stolek vedle postele. Tak nějak je tu věští nuda, než jsem si myslel. Možná bych mohl zkusit vypátrat, kdo mi květinu vyčaroval. Když nad tím teď přemýšlím, vlastně nemám jak zjistit, kdo to je. Nemám žádné vodítko, jen ten papírek. Má zvláštní písmo, to se musí nechat. Takové roztahané. Vyhnal jsem myšlenky z hlavy a rozhodl se dojít pro nějakou knihu do knihovny. Jak znám Snapea rád nám nasolí test hned po Vánocích. Vyklouzl jsem z místnosti a vydal se přes dvůr do knihovny. Byla celkem zima a já měl jenom svetr. Mé myšlenky se opět zatoulaly k neznámé(mu). Draco, vždyť ani nevíš, jestli je to kluk nebo holka... Vzdej to. Bohužel je to pravda. Má hlava má vždy pravdu. Zabraný v myšlenkách jsem do někoho vrazil. Dnes už po druhé. Spadl jsem na led přímo přede mno
u a z nosu mi začala odkapávat krev.

Poflakování se jen tak v pokoji mě rychle omrzelo, a tak jsem se rozhodl udělat si okružní cestu po chodbách školy. Jenže když jsem procházel po nádvoří, no teda já spíš běžel, někoho jsem omylel srazil. "Oml- Draco?!" Bože já jsem vážně blb. Sice jsme se oba váleli ve sněhu na studené zemi, ale já se téměř okamžitě zvedl a vytáhl ho na nohy. "Moc se ti omlouvám." Chtěl jsem ještě pokračovat, ale zarazil mě jeho zakrvácený límeček. Z kapsy jsem vytáhl látkový kapesník a setřel mu krev z obličeje. "Chytni si kořen nosu. Za chvíli to přejde." Choval se opravdu zvláštně. Jindy by nadával a šla z něj až smrtelná hrůza, ale teď tu předemnou stál a já si uvědomil, jak moc blízko stojím. "Em... eto... promiň." Zamumlám a sklopím pohled k zemi, načež si promnu zátylek. Nechtělo se mi od něj, když nevyváděl a byl celkem v klidu. "Chceš pomoct, vždyť ti musí být hrozná zima." Řeknu klidně a okolo krku mu omotám svou šálu. Byl jsem opravdu rád, že můj hlas zněl alespoň trochu klidně, protože jsem opravdu nevěděl, jestli mu moje přítomnost nevadí.

Dotyčný mě okamžitě zvedl a zaúkoloval, abych si držel nos.
,,V pořádku. To se může stát." Usmál jsem se na černovláska s brýlemi. Můj obličej byl stále od krve a tak mi ji kapesníkem setřel. Jen nepatrně jsem se zachvěl a on okamžitě zareagoval tak, že mi omotal svou šálu kolem krku.
,,Mířím zrovna do knihovny, nechceš se přidat?" Stojí přibližně dvacet možná třicet centimetrů ode mě, takže jsem měl možnost si ho konečně prohlédnout. Brýle měl mírně posunuté vepředu, jak se pro mě skláněl. Měl růžové tváře, pravděpodobně od zimy. Jeho typické hnízdo na hlavě bylo stále stejné. Nikdy jsem ho takhle zblízka neviděl. A taky ho takhle vidím asi naposledy, protože od zítra se budu místě chovat opět "normálně", protože kdyby na to otec přišel, asi bych to nepřežil.

V celku mě překvapilo, když mi nabídl abych s ním šel do knihovny. "Tak jo." Stejně nemám co dělat a takhle se alespoň nebudu sám nudit. Usměju se a čekám až vykročí směrem ke knihovně. Od tvrdého pádu na zem měl sníh i ve vlasech a o jeho svetru nemluvím. "Nechceš si dojít pro jiné oblečení? Bude ti v tom zima." Podotknu a prohrábnu mu vlasy. "Měl si v nich sníh." Usměju se a čekám na odpověď. Dneska má naše princátko až podivně veselou náladu. Ale když se usmívá, tak mu to sluší ještě víc než jindy.

,,No, asi by to nebylo k zahození, když se tak na sebe podívám." Řekl jsem. Upřímně, vypadal jsem jako sněhulák. Sníh jsem měl jak na svetru, tak i na kalhotech. ,,Počkej tu, hned jsem zpátky." Rozběhl jsem se pryč do komnaty. Z nějakého důvodu jsem nechtěl aby na mě čekal. Rychle jsem si přehodil kalhoty přes topení, aby uschly a ze šatníku vytáhl jiné. Byly mi trochu těsné, ale momentálně jsem to neřešil. Opravdu jsem nechtěl, aby na mě v té zimě čekal. To samé jsem udělal se svetrem. Pak jsem jako neřízená střela vyletěl ven do mrazu. Potter stále čekal na to samém místě kde jsem ho poprosil, aby zůstal. Jenže to bych to nebyl já, kdyby mi na ledu nesklouzly nohy a já nespadl přímo Potterovi do náruče.

Draco odběhl s tím, že se jde převléct a já si krátil chvíli psaním do sněhu. Vysoká a štíhlá postava Draca běžela mým směrem . Jeho blonďaté vlasy mu pocestě spadly do obličeje. Jen jsem čekal, že zastaví, ale podjela mu noha na ledu a spadl rovnou na mě. Jen tak tak jsem i s ním v náručí udržel rovnováhu. "Dobrý? Nestalo se ti nic?" Zeptám se trochu zmateně a prameny vlasů mu zastrčím za ucho. Vypadal tak strašně roztomile. Zmatený výraz v obličeji, lehce zarudlé líce a zrychlený dech. Ještě jsem ho držel v objetí a upřímně se mi nechtělo ho pouštět, ale jakmile jsem se ujistil, že stojí pevně na svých nohách, pustil jsem ho a upravil si kabát. "Jdeme?" Zeptám se a otočím se k odchodu.

,,Jo můžeme jít." Zamumlal jsem. Bylo mi trapně. ,,Já,... Omlouvám se za to že jsem na tebe takhle spadnul." Řekl jsem tiše a stále koukal do země. Byl jsem trochu červený. Hlavně trapností. On se choval úplně normálně, jakoby se nic nestalo. Tiše jsme došli ke knihovně. Zamířil jsem k poličce, kde se vyskytovala většina knih o lektvarech. Vytáhl jsem jednu z hubenější a položil ji na malý stoleček. Rozevřel jsem ji a vyhrnula se z ní hromada prachu, až jsem se zakuckal. Překvapilo mě že nikde nikdo nebyl. Asi všichni odjeli za rodiči domů. Posmutněl jsem. Né že by mi rodiče chyběli, to né, ale nějak jsem se nemohl strovnat s tím, že jsem vždycky sám. Nemám ani pořádné přátele a ani rodinu, která by o mě jevila zájem. Vždycky se to na mě sesypalo na moje narozeniny. Vždycky. Pravidelně, každý rok v ten samý den.

"Nemáš důvod se omlouvat, podjelo ti to na ledu. Za to si přece nemohl, a navíc to se může stát každému." Odpovím klidně. Po cestě byl až přehnaně zamlklý. Jakmile jsme vešli do prostoru knihovny, zašel k jedné z posledních poliček a vytáhl si jednu slabší knížku. "Jak to, že si letos nejel domů?" Zeptám se jen tak mimochodem a opřu se o police plné knih. "Děje se snad něco?" Musel jsem se ho zeptat, protože tohle chování u něj neznám. Je vážně roztomilé, jak se červená a ten jeho úsměv. Takhle by se měl smát pořád. Ale tohle prostě není ten Draco Malfoy, který vždy měl svou pravdu. A jeho dobré nálady se musí zneužít.

,,Chceš si to všechno vyslechnout?" Zeptal jsem se, i když mi už předem bylo jasné, že to vědět bude chtít. Stál opřený o polici s knihami. Upřímně jsem zvědavý, co na to řekne, protože slavného Malfoye nemají rádi ani vlastní rodiče a chovají se k němu jako k cizímu. Na to, že si mě nevšímají, jsem si zvykl, ale s těmi narozeninami to opravdu bolelo. Nu což, musím si také zvyknout. To si říkám už třetí rok a stále jsem si nezvykl. To, že nedostanu dárky, mě moc nezajímá. Jde mi spíš o to, aby si někdo na mě vzpomněl a aspoň na jeden den se ke mně choval hezky, měl mě rád a měl o mě starost. Zaleskly se mi oči slzami a já uhnul pohledem a okamžitě jsem si začal oči mnout, aby mě Potter neviděl. Bohužel pár neposedných slz mi stejně steklo po tvářích.

Jen jsem viděl, jak si začal mnout oči, odtáhl jsem ho i s židlí od stolu a donutil ho si stoupnout. Palci jsem mu setřel slzy a pevně ho bjal. Dlaněmi jsem mu jezdil po zádech a bylo mi úplně jedno, jestli nás někdo uvidí. "Jen se vypovídej, pak se ti uleví." Řekl jsem tiše a nehodlal ho pustit. Cítil jsem, jak se třásl a jak vzlykal. "Bude to dobrý Draco." Dlaní jsem mu zajel do vlasů a snažil se ho uklidnit. "Ššš. To bude dobrý, už nebreč." Zašeptal jsem a jeho hlavu si položil na rameno. Nechtěl jsem ho vidět brečet a obvzlášť ne, když jsem za to mohl já.

Vzdal jsem snahu o zadržení vlzyků a rozbrečel se Potterovi na rameni. Obličej jsem mu zabořil do trička a tiše mu mezi vzlyky oznámil: ,,Bu-deš tam mít fle-k." Opatrně jsem obmotal ruce kolem jeho zad. Po chvilce jsem se uklidnil natolik, abych mohl normálně mluvit. Zůstal jsem natisklý na Potterovi a spustil: ,,Ty jsi asi ještě nikdy nezažil pocit, kdy jsi naprosto sám. Ty jsi hrdina. Já nemám nikoho, komu bych se mohl svěřit se svými problémy, nemám nikoho, komu by na mě záleželo, nemám nikoho, kdo by se o mě staral. Vždycky jsem na všechno sám. Rodiče si mě nevšímají, pořádné přátele nemám. Ani si nikdo nevzpomněl že mám narozeniny. A pak by se mi mělo chtít domů? Někam, kde je všem ukradené ,kde jsem a co dělám? Chodím po sídle a buď se nudím, nebo brečím. Ještě jsem to nikdy nepřiznal, tak to prosím nikomu neříkej. Typnu si, že jsi si všiml, že se dnes chovám obzvláště jinak. Je to kvůli mým n
arozeninám. Když ostatní na mě zapomněli, tak proč bych jim nemohl dát dárek já?" Na chvíli jsem se odmlčel. ,,No, vlastně někdo si na mě vzpomněl." Usmál jsem se a vybavil si ledovou růži na mém nočním stolku.

Jen jsem ho hladil po zádech a byl jsem rád, že mě neodstrčil. Tohle bylo až moc bolesti pro jednoho člověka a on jí v sobě skrýval až príliš dlouho. Poslouchal jsem jeho tichý hlas a snažil se mu prameny vlasů zastrčit za ucho. Věděl jsem, že kdybych to s ním začal rozebírat, tak by ho to bolelo ještě víc. "Příště můžeš přijít za mnou." Nikdy jsem si neuvědomil, jak musel být osamělý. "Ani jsem se tě nezeptal, jestli se ti můj dárek líbil." Zašeptal jsem a už ho jen objímal. "Nevěděl jsem jestli bílou nebo rudou. Tak jsem nakonec vybral tu z ledu." Nervózně jsem si dlaní promnul zátylek a pohled sklonil k podlaze. Teď pro mě byla záchranným a velmi zajímavým bodem. Chtěl jsem vědět jak zareaguje, ale celkem jsem se bál, že bude zklamaný, že čekal někoho jiného.

Opatrně a pomalu jsem mu položil dlaň na tvář a s úsměvem jsem odpověděl: ,,Nevěděl jsem, že byla od tebe a kdyby mi to někdo řekl, asi bych tomu nevěřil. Děkuju, byla moc krásná." Pomaloučku jsem k němu přistoupil a opět ho objal. ,,Promiň,... Jen už je to dlouho co mě někdo naposledy objal. No tohle je vlastně potřetí v mém životě." Uchechtl jsem se. ,,Poprvé to byla matka na nástupišti do vlaku, když jsem jel poprvé do školy a to jen proto aby se neřeklo." Přitiskl jsem se k němu ještě víc. Najednou jsem se rozesmál a řekl: ,,To se tady fakt objímám s mým největším nepřítelem? Ale co už. Možná by z mého nepřítele mohl být můj přítel? Teda kamarád,..samozřejmě, ne přítel jako přítel ale jako kamarád... Víš jak to myslím ne?" Červeň se mi nahrnula do tváří. Chtěl jsem ji schovat tak, že jsem schoval obličej do Potterova ramene.

Pane bože, já se z něj snad zblazním. To jak začal zmatkovat potom, co si uvědomil, co řekl. "Jsem rád, že se ti líbí." Sdělil jsem mu jednu ze svých myšlenek. "A byl by snad nějaký problém v tom, kdyby jsi byl mým přítelem?" Zeptal jsem se zcela vážně a hrál si s jeho vlasy. Byl tak neuvěřitelně roztomilý, když se styděl. Je pravda, že objímat svého nepřítele pro něj moblo být opravdu groteskní, ale já ho tak už dlouho nebral. A teď jsem chtel vědět, jak mě bere on. Jestli by byl schopný se mnou chodit mezi lidmi a bez ostychu se semnou držel za ruce, no i když bez ostychu by to asi nešlo. Ale co, nebo se jen ke mně choulil, kdyby ho něco trápilo. "To jsem pro tebe opravdu tak nesnesitelný?" Zašeptal jsem mu těsně u ucha a jeho bradu chytil mezi palec a ukazováček. Chtěl jsem mu vidět do obličeje a topit se v jeho nádherných očích, až mi bude odpovídat.

Musel jsem být rudý až s prominutím na prdeli, protože sakra, proč se musel zeptat zrovna na tohle?! Nadechl jsem se a vydechl. Byl tak zatraceně blízko!
,,P-pokud myslíš přítele ja-ko přítele tak..." Koktal jsem. Dobře, přiznávám, ne úplně vždy jsem o Potterovi smýšlel tak, jak bych jako Malfoy měl.
,,J-já jsem nikdy nikoho neměl! A otec by mě zabil kdyby zjistil, že chodím s Pottrem..." Uhnul jsem pohledem. ,,Ne, nebyl by jsi nesnesitelný..." Zamumlal jsem a stále jsem hypnotizoval lampičku na stole po naší levici. Po chvíli jsem sebral odvahu a prolomil tíživé ticho mezi námi: ,,Ale i kdyby jsme spolu chtěli chodit, brání nám v tom naše příjmení. Můj otec s matkou by mě vydědili, kdyby se dozvěděli, že chodím s Nebelvírským hrdinou." Dlouze a upřímně jsem mu pohlédl do očí. Jemně se mi leskly oči, protože jsem věděl, že nikdy nebudu mít to co chci.

Ještě víc jsem si schouleného Zmijozela přitáhl k sobě , a jen ho hladil ve vlasech. Hlavu jsem si opřel o tu jeho. Byl jsem opravdu rád, že mu nevadím a myšlenka na to, že bych byl jediný, komu kdy Draco patřil, mě opravdu lákala a velmi těšila. Avšak jeho poslední věta mi přišla jak vystřižená z Shakespearova románu o dvou zamilovaných. Byli jsme v podobné situaci. Jen s tím rozdílem, že já rodinu neměl, zato on ano, ale měl pravdu. Jeho otec by na náš vztah nikdy nepřikývl. "Draco, prosím. Třeba to se mnou jen zkus. Mě už nebaví se na tebe jen dívat a čekat, kdy mi konečně padneš do náruče, i přes to, že by to bylo třeba jen čirou náhodou. Já jen chci tvou blízkost, tvůj nadherný úsměv, chci tě nosit v náručí a nepustit tě ani na krok, a proto tě prosím. Můžu zešílet už jen z myšlenky na tebe, na tvůj arogantní a lhostejný pohled, na tvůj hlas." Odmlčel jsem se a políbil ho do vlasů. "Buď se mnou. Nenechám nikoho, aby ti ještě někdy ublížil, nesnesl bych pohled na tvůj nešťastný obličej." Zašeptal jsem mu do vlasů a pevně si ho tiskl k sobě. Nemohl jsem mu nabídnout velké sídlo a život bez práce, ale kdyby zůstal se mnou, ochránil bych ho. V trezoru jsem měl dost financí na to, abych byl schopný se o něj postarat a brigáda, nebo stálé zaměstnání by taky neuškodilo. Příští rok bychom i tak končili ve vzdělávání se na Bradavické škole. "Nemuseli bychom náš vztah okamžitě oznamovat všem, jen to se mnou zkus." Zašeptal jsem a spíš pro sebe tiše zamumlal. "Vždyť já tě miluju." A prsty si proplétal jeho světlými prameny vlasů.

Tichounce na mě mluvil. Celou dobu jsem ho pečlivě poslouchal a ukládal si jeho slova pečlivě do paměti. To co říkal bylo moc hezké a asi bych si zvykl na také příjemné věci, které by mohl říkat. Když mi dal pusu do vlasů, ucítil jsem lechtání v podbříšku.
,,Vždyť já tě miluju." Ta věta ve mě probudila tolik emocí a pocitů najednou. Zrychlil se mi dech. Měl bych něco říct, ale mě došla slova. Rozhodl jsem se, že místo toho, abych něco řekl, něco udělám. Maličko jsem se od něj odtáhl. Ruce nechal na jeho zádech. Zadíval jsem se mu do očí. Nakonec jsem oči zavřel a naklonil hlavu na stranu. Přiblížil jsem se k němu tak, že jsem cítil jeho nos na tom mém. Moje hlava řvala, ať to nedělám, ale srdce šeptalo, že je to nejlepší, co mohu udělat, a tak jsem Harryho skutečně políbil. V břiše mi explodovalo hejno motýlů. Bylo to to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohl za život udělat. S Potterem jsme spolu začali opravdu chodit. Ani bych nevěřil, jaké je krásné mít někoho, kdo vás miluje a vy jste si jistí, že milujete jeho.

---

Opravila: Kurumi-Hime moc děkuju :3