Laughing Jackie

Laughing Jackie-game begenes

Šla jsem domů z práce. Dělala jsem dočasně klauna v jednom cirkuse nedaleko města. Byla noc a já nechtěla čekat na autobus, tak jsem šla domů pěšky.
Měla jsem ráda creepypasty. Hlavně Laughing Jacka. Připomínal mi mě. Koneckonců... Klaun... Zapomenutý.
I já byla zapomenutá. Před rokem jsem měla mít svatbu. Když už jsem stála u oltáře, přišel nějaký muž a s lítostí mi řekl, že můj nastávající utekl s jednou ze svědků. Už jsem jeho ani ji nikdy neviděla. Před dvěma měsíci jsem potkala báječného muže. Když jsme měli třetí rande, nepřišel. Později jsem od něj obržela SMS kde stálo: ,,Neklapalo by nám to. Promiň."
Už jsem neměla chuť, být v blízkosti jakéhokoli muže. Jen svého syna Hanse. Bylo to malé tiché stvoření, přebývající v mém domě, které nikdy nevyžadovalo zvláštní pozornost. Byl to můj andílek. Moje všechno.
Když jsem došla domů, Hans stál přede dveřmi a usmíval se na mě. ,,Ahoj mami." řekl a natáhl ke mně ruce k obětí. ,,Ahoj broučku." Usmála jsem se a objala ho. ,,Budeš jíst kung-pao?" zeptala jsem se ho. ,,Jasně!" odpověděl. Pak si šel hrát do svého pokoje.
Začala jsem připravovat večeři. Pak mi došlo, že jsem slíbila Hansovi, že mu koupím ta lízátka, která tak miluje. ,,Zlato?" zavolala jsem. ,,Ano mami?" ozvalo se z pokoje. ,,Zapoměla jsem něco koupit. Půjdu ještě do supermarketu, ale hned budu doma." ,,Dobře." řekl Hans.
Připravila jsem Hansovi večeři a šla.
Už jsem byla skoro doma. Ucítila jsem chlad v zádech a průvan, jakoby kolem mě někdo proběhl. Ohlédla jsem se. Nikdo nikde. Ani jsem neslyšela kroky. ,,Asi se mi něco zdálo." A najednou znovu. Něco proletělo těsně kolem mě. Zas jsem nic neviděla. ,,Halo?" zavolala jsem. Ve svém vlastním hlasu jsem uslyšela obavy. Nikdo se neozval. Ucítila jsem, jakoby mi někdo dýchnul za krk. Otřásla jsem se a ohlédla se. Jen asi na zlomek vteřiny jsem uviděla vysokou mužskou postavu. Jak jsem se ohlédla, postava se rozplynula.
Nebyla jsem si tím stoprocentně jista, ale postava vypadala velice povědomě. Zdálo se mi, že to je dokonce klaun. Že by snad... ,,Ale... To je blbost." Máchla jsem rukou a zavrtěla hlavou.
Došla jsem domů. Vše bylo, jako když jsem odešla. Hans právě dával talíř od večeře do mičky.
,,Ahoj." řekl s úsměvem. ,,Ahoj zlato." Položila jsem tašku se svým nákupem na kuchyňskou linku.
,,Koupila jsi mi lízátka?" zeptal ja Hans. ,,Ano zlato, ale dostaneš je až ráno. Jo?" ,,Tak jo." Kývnul Hans a šel do svého pokoje. ,,A už se připrav do postele!" zavolala jsem na něj. ,,Jo jo." řekl Hans.
Té noci se mi zdál ohavný a nechutný sen. Zdálo se mi, že jsem vstala z postele a šla do kuchyně. Tam jsem vzala nějaký šperhák a ta lízátka, co jsem koupila. Pak jsem šla do Hansova pokoje. Stála jsem u jeho postele a dívala se na něj, jak spí. Chytla jsem ho za krk a zvedla do vzduchu. Hans se probudil a začal chraptět. ,,Mami.... Co.... To děláš?.. To bolí mami..." Jako bych ho neslyšela, jsem ho přirazila ke zdi. Svírala jsem jeho krček čímdál silněji. Vzala jsem lízátko a strčila jsem mu ho do pusy. Zatlačila jsem na něj, až mu pomalu vlezlo až do krku. Pak jsem mu vrazila šperhák do hrudi a připíchla ho ke zdi. ,,Au!!! Mami ne!" Zakřičel. ,,Prosím přestaň!" Ale já ho nevnímala. Začala jsem se smát. Chytla jsem ho za vlásky a začla mlátit jeho hlavičkou o zeď.
Zabodala jsem mu lízátka do rukou.
,,Ma...Mi....."
Jeho srdíčko pomalu přestávalo tlouct a já se pořád smála jako blázen. Když naposled uhodilo a přestal dýchat, přestala jsem se smát a klekla si na zem. ,,Je mi to tak líto..." řekla jsem se slzami v očích. ,,Ale to múj smích je to poslední, co kdy uslyšíš... Ne múj pláč..." Pak jsem se zvedla a šla do svého pokoje.
Když jsem se podívala do zrcadla, uviděla jsem ženu s černými vlasy a černou rtěnkou. Měla černé šaty a boty i legíny. Pruhované černo-šedé rukavice až skoro k ramenům a... zářivě rudé oči.
Chvíli jsem si ji prohlížela. Pak jsem si lehla zpět do své postele.
Ráno jsem se vzbudila celá zpocéna, ale neměla jsem chuť se nějak starat o sebe. Vběhla jsem do Hansova pokoje.
...
Hans visel na zdi připíchnutý šperhákem a v rukou měl zabodaná lízátka. Zaječela jsem a dala se do breku. ,,Hansi... proč Hans... " Nemohla jsem vytvořit smysluplnou větu. Vycházely ze mne jen nesmyslná slovní spojení. Pohladila jsem ho po jeho nevinné dětské tváři a nemohla se ubránit tomu strašnému pocitu viny. Zabila jsem... Svého andílka... Zabila jsem své štěstí, své všechno!
Chtěla jsem utéct pryč. Probíhala jsem kolem zrcadla a zahledla v něm sebe. Mé oči zářily jako rubíny. Měly tak rudou barvu... Byly to oči, které jsem viděla v zrcadle potom, co jsem... zabila svého synka...
Přímo za mnou se v odrazu v zrcadle oběvil známý klaun. Ohnala jsem se po něm, ale moje ruka jen prolétla vzduchem. Pak se začal smát. Smích přicházel odevšad. Ze všech stran jsem slyšela jeho zlý, pobavený smích. Ten odporný smích, který mě bude už navěky pronásledovat v mých nehorších nočních múrách...