Píše se den druhého srpna 2002. A já mám přijít na svět. A v 6:47 jsem vykoukl na svět. Od té chvile co jsem zpatřil maminčin a taťkův úsměv jsem věděl, že jsem někdo výjímečný. A já rodiče dělal šťastnými a taky nějak výjímečný. Protože měli mě malýho človíčka kterýho si budou vychovávat, učit ho a já nevim co všechno ještě. Už měli svoje štěstí a já měl je.
Jednoho dne jsem se probudil, stoupnul jsem si do postílky a viděl moji mamku ja sedí na posteli, brečí a čte nějaký kus papíru. Jako malé dítě jsem neuměl mluvit ale v tento den jsem promluvil. Řekl jsem svoje první slovo! "Mami!" Mámka se na mě podívala se slzama v očí a řekla: "Jsi šikovný!", ale vzápětí že tátu neuvidím na nějakou dobu. Sice jsem byl malej, ale chápal jsem že nemám tatu u sebe... A proto jsem vykřikl "Tatí!" a rozbrečel se.
Po dvou měsících....
Se otevřeli dveře, ale nikdo tam nebyl.
Naštěstí vyšel táta z pozarohu a já křičel na celej panelák "Táta, Táta!!!"
On pustil tašky na zem a sednul si na schody a začal brečet. A řekl mi že mě už nikdy neopustí a obejmul mě.
Ale mělo to i svoje výhody za ru dobu co byl pryč tak mi koupil veliký auto na hraní. Hned se stalo mojí oblíbenou hračkou.
Stejně mi táta chyběl celý ty dva měsíce, ale už jsem ho měl u sebe takže jsem byl štastný.
