Už od útlého věku jsem se cítil jako prokletý. Kdokoliv kdo se ke mě přiblížil se nějakou zvláštní náhodou zranil nebo dokonce umřel. Všichni říkali že jsou to jen náhody ale začínali se mě bát protože věděli co jsme byl a možná ještě jsem.
Čím jsem byl starší lidé se mě začali více a více bát pořád jsem nechápal co se mi dělo. Jednou jsem seděl v knihovně a četl si látku do školy když v tom "co to někdo se tu o mě baví" . "Ne ty to nechápeš musíme ho odvézt někam daleko přináší sem zkázu", couval jsem abych odtamtud zmizel *prásk* knížky mi upadly ti dva se na mě podívali a utekly.
"Co se to sakra děje musím odsud pryč" uprostřed balení mích věci mi do pokoje vtrhli dva muži chtěli mě odnést naštěstí jsem měl u opasku nůž a oba jsem je bodl do břicha. Jediné co si pamatuju z této etapy mého života bylo jen to že jsem utíkal z města do města.
Ahoj omlouvám se za velkou koncentraci slova "jsem" poslední dobu nejsem moc kreativní. A jen pro info budu dělat jen takhle krátké kapitoly snad to nevadí. Další kapitola vyjde zanedlouho tak se těšte.
