„Pojď se mnou." Řekl jsem ji, žádal jsem ji o to, potřeboval jsem ji, nemohl jsem bez ní být venku.
„Nemohu." Odpověděla a odvrátila se.
„Můžeš cokoliv." Šeptl jsem směrem k ní.
„Ne, nemohu." Podívala se na mě.
„Prosím, nenechávej mě odejít samotného, v čem je problém? Pustí tě." Už jsem byl zoufalý, nutně jsem ji potřeboval, hladit ji po vlasech, dívat se s ní na hvězdy a jen prostě cítit její přítomnost.
„Nezvládnu to venku, musíš jít sám." Šeptla.
„Ne, to mi nemůžeš udělat, ne to nemůžeš, ne po tom všem, co jsme prožili, to celou dobu sis hrála se mnou? Ty mě nemiluješ?" Šeptl jsem do prázdna, neodpověděla mi.
„Řekni mi to do očí, že mě nemiluješ." Vybídl jsem ji.
„Nemiluju tě, Marcusi." Dívala se mi do očí, říkala slova, která se mi každou slabikou zabodávala do srdce a dělala v něm velkou mezeru. Lhala mi do očí, nalhávala mi lež, kterou si ona nedokázala přiznat.
ČTEŠ
Dark world
Teen Fiction„Zajímalo je někdy, jak se cítíš ty?" Zeptal jsem se ji. „Není to jejich práce." Odpověděl a podívala se na nebe. „Tak co je jejich práce?" Pořád jsem nechápal. „Nacpat do tebe prášek, postarat se, abys neztratil váhu a hlavně žádná ostré předměty...
