Sarah a Tajemství pouličních lamp /PROBÍHÁ KOREKCE

3. Šestero lamp

Zítřejšího dne jsem pozdě nevstala. V klidu jsem se nachystala a vyrazila. Tentokrát jsem šla pěšky. V tu chvíli jsem přemýšlela o tom, že vezmu Katku se Sofií s sebou, ale chtěla jsem si vychutnat čerstvý  vzduch a klid, takže ta myšlenka byka ty tam.

Jako obvykle jsem prošla okolo Řeznictví na rohu naší ulice a pokračovala směrem k náměstí. Odsud mé kroky vedly směrem nahoru do kopce plného stánků, krámků a obchodů. Pozastavila jsem se však nad zvláštní odbočkou vedoucí kamsi, kterou jsem tu ještě nikdy neviděla.

Nahlédla jsem opatrně do mezery mezi dvěma budovami a naskytl se mi fascinující pohled. Na co? Na nic. Na čirou tmu. Moje hlava a svědomí už mlely svoje: Nechoď tam, kdo ví, co tam je... Nestihneš školu...Je to nebezpečné...

Ale moje srdce a tělo bylo za jiný názor. Ztuhla jsem jako kámen a nechala tyto dvě strany bojovat mezi sebou. Už už jsem se začínala přemlouvat, že to fakt není normální a měla bych jít, ale moje nohy si to zničehonic namířily přímo do uličky...

V ten okamžik, kdy jsem do ní vstoupila jakoby se všechny úvahy a myšlenky v okamihu vypařily... Má mysl byla úplně zamlžená. Jediné na co jsem dokázala myslet byla čirá tma přede mnou, a mé kroky vedoucí přímo do ní.

Neměla jsem potřebu se otočit a vyběhnout ven, ne, teď mě zajímala jenom ta tajemná ulička vedoucí do nikam...

Najednou se okolo mne rozlehl zvuk... čeho to byl zvuk? Něco jako... kabely? Elektrika? Při znění tohoto prazvláštního zvuku se mi mé myšlenky vrátily...

Najednou jsem přemýšlela rychlostí blesku. Ty si hloupá, co naděláš teď, když jsi sem tak tvrdohlavě vlezla? Jak se odsud dostaneš? Co?

Otočila jsem se o 180 stupňů a běžela směrem, kde jsem se domnívala, byl východ, ale nebyl...

V tu chvíli jsem si všimla mého stínu na kamenné čtverečkované podlaze. Moment. Když vidím před sebou svůj stín, znamená to, že... Otočila jsem se prudce za zrojem světla. Tak teď jsem byla zmatená úplně.

Přede mnou se konečně nacházela ona ulička v celé své kráse osvětlená pouze pouličními lampami, které se tyčily ve dvou řadách, každá po třech lampách. Žasla jsem nad tím, jak krásné osvětlení tyto obyčejné věci produkovaly. Proto jsem se také rozhodla přistoupit k jedné z nich blíž...

Nejprve jsem zkoumala spodní část onoho předmětu, a ucítila jsem jakýsi reliéf vystupující ze studeného povrchu lampy. Po bližším pozorování, jsem zjistila, že je na ní ozdobná jednička. Hm...Zvláštní.

S touto myšlenkou se můj zrak upřel na hlavici starobylé lampy. Takovou jsem vyděla jenom u Kampy. Snažila jsem se zadívat do středu, abych viděla nějaký zdroj světla, nějakou žárovku, ale marně.

S každou sekundu hledění do světla jsem se v něm ztrácela víc a víc. Najednou mě polelo horko. Všimla jsem si, že z lampy vytryskla jiskra a dopadla kamsi na zem. Z instinktu jsem rychle ukončila, až pak jsem se podívala pořádně, a viděla jsem jiskru ne na zemi, ale na spodku lampy, kde se vyskytovala již zmiňovaná jednička. Jiskra se začínala pomaličku rozhořívat a rozrůstat do tvaru onoho čísla.

Rozhořená jednička mě omámila natolik, že jsem neudržela touhu se jí dotknout. Přistoupila jsem blíže, a blíže, až má dlaň byla jen pár centimetrů od malých plamínků. Když se moje kůže dostala do kontaktu s ohněm, očekávala jsem pocit spálení, ale toho se mi nedostavilo. Místo toho jsem jenom ztuhla, a ucítila chlad šířit se po mých prstech, zápěstí, později i ramenech...

Jakmile se dostal pocit studena k mé hlavě, začínala jsem ztrácet balanc. Moje nohy se podlomily, a já cítila zem opustit mé chodidla. Padala jsem, padala, ale neměla jsem tušení kam. Oči jsem měla zavřené, jediné co jsem vnímala bylo dusno proudící okolo mne, chlad rozložený po mém těle, a strach, co se to děje.

Z nějakého záhadného důvodu, se z chladu stalo příjemné teplo, dusno se proměnilo v letní vánek, strach se změnil v neklid, a můj nos ucítil vůni kůže a rozpáleného krbu a na špičce mého jazyka jsem poznala chuť višní. Začala jsem si užívat prostředí nacházející kolem mne, a to mne donutilo se trochu uvolnit.

Bez kontroly nad mým tělem, jsem otevřela oči, nacož jsem spatřila nádhernou louku, která se v cuku letu točila o 360 stupňů. Poté, co se louka osmkrát otočila okolo své osy, jsem omdlela. Poslední věc, na kterou si pamatuji, byl klidný mužský hlas šeptající: ,, Sáro..... ''

Bylo to ale zvláštní šestero lamp....
______________________________________
Čau, tahle kapitola je trošku delší, proto mi taky zabrala déle. Taky jsem strávila dost času na mých coverech, takže se omlouvám. 😂
Mimochodem, chtěla jsem sem napsat, že Sarah Kaintová se vyslovuje jako Sara, nebo Sára Kejntová, a Chiara jako Kiara. Jenom kvůli tomu, že už jsem se potkala s tím, že někdo řekl Kajetová Sarah, nebo Kaintová (s vyslovenym I) 😀 Tak to bude asi zatím všechno,
ZA AARONŮV OSTROV! (Dozvíte se v další kapitole. 😜)
TerkaKaki 🤓