Bratrská láska

Kapitola 1

Déšť jemně buší do oken mého dva plus jedna. Znuděně vypínám televizní noviny plné vražd, dopravních nehod a nekonečných konfliktů. Opírám se do křesla a bezcitně vyhlížím ven na pouličními lampami osvětlenou ulici. Bytem zavládne naprosté ticho, které je přerušováno šeptavými myšlenkami na další den, práci, okolo budoucího nákupu, prázdné ledničky. Vše sklouzne k monotónní myšlence nucené volby - samoty. Nenašel se nikdo, kdo by se mnou chtěl sdílet osud. Zvedám se z křesla, abych pohleděl na ulici. Voda tekoucí po okně, chodníku, silnici; temné kouty ulic; liduprázdné chodníky. Má duše vezme tělo za ruku, obleče mu kabát a oba si vyjdou na chůzi v dešti. Jen co za mnou bouchnou domovní dveře, zvedám pohled k tmavým oblakům a jejich slzy mi dopadají na tvář. Pomalým, váhavým krokem objevuji znovu a znovu stará známá místa, na které jsou vázány vzpomínky jako mašle na dárku, jako černé stuhy na parte.

Sevřu ruku v pěst a opět si představuji, jak drže se za ruce jdeme domů, tehdy plni lásky k sobě, plni plánů do budoucna, plni vzájemného chtíče na svá těla. Courám se parkem, však on mne vede dál až na prázdnou louku uprostřed večera. Sedáme si do trávy, dlouze hledíme na hvězdy, vyměníme si pár nejistých pohledů. Již napětí nemůže vydržet, líbá má ústa, oblečení ze mne strhává a odhazuje, až před ním sedím naprosto odhalen jeho zraku, vyčkává mé reakce. Nečekal jsem, nebyl důvod, protože oba jsme na svých tělech viděli, že toužíme po splynutí, i když všem připadalo hříšné. Pouze jsem roztáhl nohy a odhalil tak vše, co na mně toužil vidět, cítit, ochutnat a vlastnit. Toho večera jsem poprvé strávil noc s mužem.

Tento moment ožívá pokaždé, když se na toto místo nejistým krokem vracím a nad vášnivou vzpomínkou uspokojuji svůj neúnavný chtíč, který zanechám v trávě smýt kapkami deště. Provinile se rozhlížím, zda mě nikdo nevidí a hbitě se vracím na vyšlapanou cestu. Než dojdu na konec parku, odbíjí kostelní hodiny desátou.

Nic mě domů netáhne,proto se bezcílně loudám po ulicích. Zářivé výlohy a neonová světla baru osvětlují kamennou tvář pod kápí. Pomalované zdi odráží každý zvuk a šelest tvořen mými kroky. Nechávám déšť, aby smyl všechny bolavé vzpomínky. Míjím opilce, jak se malátným krokem snaží dostat kamkoliv, kam je hlava táhne; pobudy, hledící na mě podřadně a tuší moc dobře, že jejich peněženka je stejně prázdná jako má; vyplašené holuby v ulicích, kteří vzlétávají za odbíjení jedenácté hodiny.

Cinkám klíčema již pár metrů před dveřma, hledám ten správný a potichu nadávám. Když vzhlédnu zpět ke dveřím, zarazím se. Změním se v sochu omýván deštěm. Klíče zacinkají o zem. Pronikavě zelené oči plné slz jsou na mě zoufale připoutány. Bez jediného slova se rozběhne, vpadne mi do náručí, obejme mne a jeho slzy se na mé hrudi smísí s deštěm. Šum dopadající vody prořezávají ostré vzlyky.