Dívka s vraním peřím

Kamarádka vrána

Vracím se domů ze školy, dneska nebyl dobrý den. Dostala jsem pětku z matematiky, mého "milovaného" předmětu, pohádala jsem se s nejlepší kamarádkou a na tělocviku jsem si pořádně narazila zadek na kladině. Dojdu domů, aktovku hodím na zem a jdu se projít do parku. To je místo, kam chodím, když se potřebuji uvolnit, nadechnout a odpočinout si. Je to tu fajn, spousta zeleně, pejskaři, cyklisté a nějaká zvěř. Sednu si na lavičku, kolena přitáhnu k bradě a přemýšlím. Z myšlenek mě vytrhne až zvuk ozývající se pode mnou. Shlédnu dolů a spatřím vránu. Kouká na mě, Já na ní a čekám, co se bude dít. Když zakráká přistoupí blíž, spíš poskočí. Natáhnu k ní dlaň, ona k ní přiloží zobák. Už už chci uhnout, ale neklovne. Vyskočí mi na ruku. Zahledím se do jejích krásných šedých očí, ona zase do mých tmavě hnědých. Chvíli tam takhle sedím, s vránou na ruce, kolemjdoucí se šklebí, když to vidí. Náhle se probudím a rozhlédnu kolem sebe, je už docela tma, protože je léto musí být už hrozně pozdě. "Promiň, ale už budu muset jít." říkám a pokládám vránu zpět na zem. Zvednu se a odcházím, vrána chvíli skáče za mnou, pak se zvedne a letí. Ne pryč, je mi stále v patách. Jdu a nezastavuji se. Za chvilku jsem doma, chci odemknout dveře, ale ony už odemčeny jsou. "Mami!" zakřičím ještě z chodby, "Zase jsi nechala odemčeno." oznamuji a pokračuji v cestě do kuchyně, kde většinou mamka bývá. Něco tu ale není v pořádku. Všude jsou střepy a kuchyňské dveře jsou vyrvány z pantů. "Mami, jsi v po-" chci se zeptat, ale zarazím, když přijdu do kuchyně. Mamka je přivázána na židli, kolem stojí několik chlápků v bílých sakách, bílá růže každému dřímá v klopě. "Chyťte tu holku!" zavelí největší z nich, asi jejich vůdce. Otočím se na místě a vybíhám z pokoje dřív než stihne kterýkoliv z nich zareagovat. Takhle rychle jsem ještě nikdy neběžela. Stihnu i zamknout dveře, i přesto, že vím, že je to na dlouho nezdrží. Každá vteřina dobrá. Utíkám směrem k parku, že kterého jsem se vrátila. V tom však pomyslím na mamku, co ji asi udělají? Bude v pořádku? Ale nezastavuji. Nesmím. Aniž bych si toho všimla celou dobu za mnou letí vrána. Je to snad ta samá jako předtím byla v parku? Jeden z mužů už je mi v patách. Musím se ukrýt. Zaběhnu za nejbližší statný strom, který je po cestě. Chci pozdravit vránu, ale není tu. Opatrně vykouknu zpoza stromu, kousek ode mne stojí statný muž, ale ne v bílém saku, nýbrž v černém. Černém tak, jako je vraní peří. Strnu. Co to má být? Jsem blázen? Umírám snad a zdají se mi sny? Sednu si za strom, obejmu si nohy a čekám, co bude. Za nedlouho však pocítím štípnutí, to jak mi jehla projela žílou na krku, já padám do bezvědomí. Jediné, co mě uklidňuje je to, že oblečení mého 'omámitele' je černé.