Dveře tiše klapnou, když vejde a přinese s sebou závan studeného únorového vzduchu. Vidím, jak pohledem přejde po prázdných židlích a stolech, ruce vytáhne z kapes a vysvlékne si těžkou koženou bundu, aby ji mohl přehodit přes opěradlo jedné z židlí. Začnu trochu panikařit, když se setkáme pohledem, ale ještě než uhnu zahlédnu, jak se usměje.
Denně mým životem projde desítka lidí - každý z nich jiný, nový a neznámý. Už docela dávno jsem se přestal zlobit, že se nikdo z nich nezdržuje na delší dobu... pijí čaj, mluví, dívají se na mě a řeší, jestli se jim líbí tetování nebo ne. Všichni odejdou a nakonec zůstane jen ta slepá úleva, že přicházejí každý den zase zpátky, i když ty tváře jsou jiné, úsměvy neznámé a každý si objednává něco jiného. Stačí se chvilku dívat a zjistíte, že lidi kolem se tak hrozně liší - jsou tu ti, co celou dobu telefonují nebo bez přestání diskutují s osobou za druhou půlkou stolu. A lidé - lidé jako on - kteří jsou tak zticha, že by dost možná nebylo tak těžké přehlédnout, že tu vůbec jsou.
On je takový. Sedí tam, listuje nabídkou, i když si pokaždé dává to stejné, a pokaždé se potutelně usmívá, takže si připadám jako idiot při každém druhém kroku. O pár desítek minut později vstane, zaplatí a zmizí s tím stejným ledovým závanem vzduchu, se kterým se objevil. Nezůstane po něm vůbec nic... Snad až na tu naději, že se zítra objeví znovu a já už konečně seberu odvahu ho oslovit.
Dnes je to jako vždycky. Chvíli listuje nabídkou, na štíhlé prsty si namotává prameny černých vlasů a jeho rty se trochu pohybují - asi si brouká. Já stojím na druhé straně toho všeho, znuděně utírám jeden talíř za druhým a pohupuju se v rytmu svojí příšerné uřvané hudby, která je ale tak nějak součástí toho všeho. Celou tu dobu čekám, až na mě zamává, protože on určitě moc dobře ví, že na něm visím očima, a já s ním budu moct mluvit.
Konečně zvedne ruku a tak zběžně zapnu varnou konvici a houpavým krokem vykročím k jeho stolu. Sleduju ho skrz oponu vlasů, které mi trochu moc padají do obličeje, vnímám každý krok, kdy mi ten pohled oplácí a tváří se zvláštně pobaveně. V žaludku se mi usazuje tiché očekávání a s narůstající hrůzou zjišťuju, že čím jsem blíž, tím intenzivnější ten pocit je.
"Dobré dopoledne," usměju se na něj křivě a ruce, které mi najednou hrozně překáží, si zastrčím do zadních kapes kalhot.
"Ahoj," odpoví mi. Jedním dlouhým pohledem jako by mi viděl až do hlavy.
"Co si dáte?" odkašlu si v náhlém odhodlání se chovat dospěle a odolávám nutkání si rukou zajet k piercingu ve rtu.
"Jako vždycky," zamrká. Pohledem se ještě zastavím u jeho rtů semknutých do tenké čárky a zkroucených v úsměvu, který se tolik snaží skrýt.
Zajdu za pult, hrnek naplním hnědou drcenou kávou, prsty poklepávám do stolu v rytmu začínající písničky a čekám, než začne voda vřít. Trvá to celou věčnost a já nevím, kam s očima, abych se k němu pořád nevracel. Nakonec konvice konečně cvakne a já se po ní doslova vrhnu, rychle se k němu otočím zády. S předstíraným soustředěním kávu zeleju třesoucíma se rukama, v zádech ale dál cítím jeho pohled a lehké brnění, které samozřejmě způsobuje zas a znovu jen on. Když se otočím, stojí sotva pár kroků ode mě.
"J-já... t-totiž...," vykoktám, cítím horkost stoupající do mých tváří, sleduju jemné rysy jeho obličeje, vykrojení rtů, oči. Je to k zbláznění.
"Jako bych tu nebyl... jen že tam nikdo není a já tam nechtěl sedět sám," usměje se. Zaraženě na něj zírám... doopravdy zírám a snažím se najít v sobě nějakou odpověď. Jakoby o nic nešlo, opře se o pult za sebou, hlavu nakloní lehce na stranu.
