Stál jsem v dešti. V tom studeném a vlezlém dešti, protkaný vůní vanilky. Indicie k tomu, že má laň je blízko. Možná, nebo to jsou jen další bludy, pozůstalé z nočních můr.
Přešlapoval jsem z levé na pravou, z pravé na levou a ustsvičně u toho mačkal zvonek s nápisem: Špačkovi.
Odhodlal jsem se?
Chtěl jsem na ni promluvit, zeptat se?
Ne, byl jsem příliš vystrašený, příliš smutný a příliš potopený v myšlenkách.
Byl jsem pro ni příliš.
Zvonil jsem na svou sestru, šel jsem si pro radu. Pro radu jak být šťastný, jak udělat ji šťastnou bílou laní.
ČTEŠ
SVÍTÍTKA
Short StoryByla tak neobyčejná svou obyčejností, až se pro mě jednoho deštivého dne stala obyčejem z části neobyčejným a z části jen hříčkou pár slov, rozcupovaných na kousky. Byla stejná jako ony-rozhazená, roztrhaná a zničená. Přesto krásná.
