midnight boy/ book 2

7.

„Prozatím budeš bydlet u mě."

„Mel, oba dva víme, že tvůj táta mě vyhodí."

„Ne, ne, ne. Ty si s tím nedělej hlavu. Já to zařídím, dobře."

Bože, děkuji Ti za Mel.

„Matty, pusť mě vždyť mě uškrtíš." Nechtěl jsem se odtáhnout, už jsem totiž plakal. Už zase. Sice mi doktor dával prášky na uklidněnou, ale kde jsou jejich účinky jsem netušil.

„Matty, ty brečíš?! No tak, Matty. Ne, bude to dobrý."

„Ne, nebude. Vždyť jsem mohl zabít! Vždyť jsem příšerný! Nemůžu sám se sebou žít, Mel. Tak moc se nesnáším. Chtěl bych se zabít."

„Uklidni se. Shhhh. Bude to v pořádku."

Nejde to. Už jsem to nechal zajít moc daleko. Omlouvám se, Mel, nikdy jsem nechtěl, abys ten můj záchvat zažila.

Hodil jsem sklenici o zeď. Mel ode mě polekaně uskočila. Díky té ráně se rozrazily dveře a v nich stál doktor Smith. „Pane Andersone, už zase?" Už to tak bude, doktore, už to tak bude.

Došel ke mně a zacvakne mi ruce do pout u postele. Šlo to z těžka, bránil jsem se. Poškrábal jsem mu ruce. I tvář. Omlouvám se.

Píchne mi do ruky injekci. Už mám celou rozpíchanou. Tohle je totiž úplně normální rutiny. Není den, kdy bych nespadl do hysterie.

Poslední, co jsem viděl byl vyděšený výraz mojí sestřenky.

A pak už jen osvobozující tma...