Dívka dvou rodů

Ahojte, jmenuji se Aya Phantomhive. Jsem začínající služebná a smrtka v utajení, ale to tady nerozvádíme. Mám bratra Ciela, který se po smrti našich rodičů, kteří uhořeli, stal knížetem. A potom ještě mladší sestru Yori.
Mám dlouhé, blond vlasy ve kterých nosívám svou růžovou sponu. Je to něco, něco jako talisman, který nesundávám, tedy, jen na spaní. Moje šedomodré oči jsem zdědila po dědečkovi, kterého mám moc ráda, a nikdy bych ho nevyměnila.
Už 4 roky hraju na housle, hraju už pomalu symfonie a taak.. Hold táta chtěl aby ze mě něco bylo.

Jednoho dne jsem se rozhodla: "A co kdybych byla dobrá služebná?"
Brouzdala jsem po webu, když v tom na mě vyjel odkaz, na kterém se psalo, že hledají služebnou do sídla Aloise Trancyho.
Plat byl slušný, hned jsem jim napsala.

Odeslala jsem maila a šla se sprchovat.
Po umytí se jsem povečeřela a šla na kutě.

Ráno jsem se probudila a čekala na vodu, abych si mohla zalít kafe. Když v tom za mnou šel Sebastian. Ohlédla jsem se a seřvala ho, že proč mě sleduje, ať jde radši za Cielem.
Beru kafe a jdu k počítači. Otevřu ho, zapnu a scrolluju maily.

Ah mail od Trancyho!
Psalo se tam: "Dobrý den slečno Ayo Phantomhive, prosím, mohla by jste zaslat pár informací o sobě? Potřebujeme vědět jestli máte záznamy v trestním rejstříku, nebo někde jinde, jestli jste bojovala a chránila,...."
A spousty dalších věcí.

Hned jsem jim to sepsala po odstavcích a odeslala.

Mezitím jsem zašla, a pustila televizi, ve které, jak je známo, nic moc nebylo.
Zacvrnkal mi Pc.

Rychle jsem běžela, abych se koukla, kdo píše.

Mail od Trancyho!
Yeah! Super, co chcou teď?

"Milá Ayo, s radostí vám sdělujeme, že jste byla vybrána do obsluhy v panství rodu Trancyů.  Sbalte si prosím již dnes své kufry a zítra pro vás pošleme kočár. Budeme Vás tady očekávat v 10:00. Ani dříve, ani později."

Zašla jsem prvně za Sebastianem a vysvětlila mu, že odjíždím na dobu neurčitou. A že kdybych už Ciela a Yori ať je pozdraví.

Letěla jsem po schodech dolů do mé ložnice, kde jsem začala s balením věcí a pičičand, které ani nebyly zapotřebí.
Bylo 5 odpoledne, když jsem byla úplně sbalená.

Vyjela jsem se do města, pro mou osobní uniformu, kterou jsem musela vyzvednout z čistírny, protože ji toto nemehlo polilo kafem. Než jsem to místo našla bylo 6 odpoledne.
Vešla jsem do čistírny a hledala svou bílou košili, kterou krylo mé šedomodré sako, které se mi hodilo k očím. Nejvíce na mé uniformě zářila červenobílá pruhovaná kravata, kterou takhle nosím od doby, co jsem začala hrávat na housle.
Takže čtyři roky.

Dojela jsem domů v noci.. Byla tma a já sotva dolehla do postele.
"Náročný den" odfrkla jsem si.
Sebastian přiběhl, uložil mě a popřál mi dobrou noc. Než jsem mu ji popřála já, zmizel.

Vstala jsem v 8hodin. Pozdravila jsem moje sourozence, a Yuuri, která přijela za Cielem, popovídala si s nima u snídaně a dochystala jsem poslední věci. V devět jsem už neměla co dělat. Snesla jsem si kufry ke dveřím, když v tom někdo zazvonil
"Dobrý den slečno, očekáváme vás v sídle"

Odemkla jsem svoje sídlo a spěchala ke kočáru.
Kočár byl černo-fialový a krásně krajkovaný, měl veliká dřevěná kola s ornamenty vevnitř. Jeho závěsy byly zdobeny pavouky, netušila jsem proč, ale byly úchvatné.

Jeli jsme celkově asi třičtvrtě hodiny, které jsem promrhala koukáním se z okna, nebo koukáním se na ty závěsy.
Dorazili jsme.

Nějací tři fialovohlaví týpci mi vzali kufry a odnesli je dovnitř. Já jsem se postavila přímo před obrovské vrata přední zdi panství.
Zaťukala jsem, a dveře se už pomalu otvíraly.
Vyhrkla jsem :"D-Dobrý den! Watashi wa Ayadēsu!"
A skulila oči k zemi.