Čistota

     seděl jsem ztracen, skrčen, uprostřed zimy kdesi v lese. Klepal jsem se. Nevím, zdali zimou, nebo strachem. Takhle to se mnou bylo již několik dní. Několik dlouhých dní, kdy jsem se bál o svůj život, kdy jsem se skrýval, a prchal nevím kam.

     V dáli byl slyšet štěkot. ne.. ne, proboha ne... takhle už nemohu dál. Zvedl jsem se, a začal se belhat vpřed, přesně na druhou stranu od štěkotu.

     Má rodina.. má žena, děti.. všichni mrtví.. nechci žít, nehodlám žít. Ale nedám těm bastardům to potěšení, aby mne zabili. „Gott mit mir.." pošeptal sem si. Nejsem věřící, ale teď si přeji aby tu skutečně někdo jako bůh byl, a pomohl mi dosáhnout cíle dříve, než si pro mne přijdou.

     Spadl jsem do sněhu. Nádherně bílého, čistého a neposkvrněného sněhu. S čistotou mi polibte.. nemohl jsem se postavit na nohy, dál jsem se již mohl pouze plazit. Štěkot byl pořád slyšet, i když ne nijak hlasitě.

     Plazil jsem se, metr po metru, ale svým pronásledovatelům jsem takto utéct nemohl. Znovu jsem se pokusil postavit na nohy. Tentokrát to šlo. Alespoň na pár metrů, pak jsem se znovu svalil na zem. Podíval jsem se před sebe.

     Viděl jsem sráz. A uvědomil si že slyším tlumené hučení. Tam dole je řeka.. štěkot byl ale slyšet mnohem blíže. Jestli se tam chci dostat, musím zabrat..

     Pohyboval jsem se vpřed jak jen jsem mohl, chůzí, plazením, jakkoliv to šlo. Sráz byl již blízko, a řeka hučela. Štěkot najednou ztichl. Začal jsem se bát.

     Zničeho nic mi lýtko probodla ostrá bolest, a s nohou mi začalo něco trhat. Zatracené zvíře! Kopl jsem německého ovčáka svou druhou nohou do čenichu. To ho odradilo a stáhnul se trochu dál. Od srázu jsem byl jen pár metrů.

     Nemohl jsem hýbat nohou.. nezbývalo mi než se přitahovat.

     Už jen pár metrů..

     Tichý zvuk křupání sněhu tisíckrát přehlušila rána. Rána z pušky. Než mi došlo, co se vlastně stalo, již sem upadal do věčného spánku. To, co jsem viděl, byla má krev, jak barví sníh kolem do ruda. „tolik pro tu vaši čistotu.." to byla má poslední myšlenka.