Hlavou v oblacích

Kluk snů

Dnes je velmi zvláštní den. To zase bude divoký sen...

Už od rána jsem měla blbý den. Bylo mi v celku jasné, že se stane něco, co se mi nebude líbit. Ve škole jsem seděla sama. Spolužáci mě neměli zrovna v lásce a učitelé taktéž. Ale nikdo mě neprovokuje. Nechávají mě žít svým životem. Nedávám pozor v hodinách, ale testy jsem měla vždy za jedna. Ne, šprtka nejsem...
Sedla jsem do lavice. Vytáhla papír a tužku a začala si psát a kreslit. Nakreslila jsem sebe. V zrcadle se mi zjevovaly sny. A já byla šťastná. Pod obrázek jsem napsala pár veršů. Když po dlouhé době zazvonilo na konec celého vyučování, rychle jsem zbalila věci a běžela domů. Lehla jsem si do postele a začala, jako obvykle, snít.

Probudila jsem se brzo ráno. Vypla jsem budík, a pustila si mobil. Do sluchátek Dreamer a rychlá kontrola sociálních sítích se mi taky nevyhnula. Hned jsem se zaposlouchala a znovu usnula. Probuzení bylo jak z hororu. Z tvrdého spánku mě probudilo Du Hast. Podívala jsem se na hodiny. Bylo 7:13. Do prdele, do prdele, do prdele, už jsem měla dávno vstávat! Pomyslela jsem si. Vyskočila jsem z postele, na sebe si vzala to první co jsem našla, vyčistila si zuby a do pusy dala suchý rohlík. Běžela jsem jako o život, to způsobovalo moji nesoustředěnost a samozřejmě se nemohlo očekávat nic jiného, než nějaký průser. Vletěla jsem do náručí klukovi, staršímu tak o dva roky (vypadal na sedmnáct). Byl moc hezký - hnědé oči, velký úsměv, hnědé vlasy... No prostě fešák! Vyrazila jsem mu z náručí asi dvacet papírů a ty hop, rovnou do louže. Strašně jsem se omlouvala, nabídla mu pomoc a zadívala se do jeho pohádkových očí. Škola už mě nezajímala. Věděla jsem, že ji nestihnu, takže veškerá snaha byla zbytečná. Nakonec jsme se domluvili, že půjdeme ke mě domů a všechno vyřešíme.

Cesta domů ubíhala rychle, možná proto, že byl velice vtipný a hodně jsme si rozuměli. Jeho jméno je Štěpán, bydlí dvě ulice vedle nás a je prostě skvělý! Mám už i jeho telefonní číslo a nějaké sociální sítě.

Měsíc po tomto zážitku jsme spolu začali chodit. Milovala jsem ho, jako nikdy nikoho. Byl jedinečný, jiný než ostatní a tím byl nenahraditelný. Nikdy jsem nevěřila, že potkám někoho tak úžasného. Možná se nad ním až moc rozplývám. Ano, určitě. Včera jsme spolu byli v kině na Sirotčinci slečny Peregrinové. A před měsícem jsme byli na fotbale, podpořit jeho nejlepšího kamaráda. A první pusa...

Prodloužený víkend přinesl mnoho novinek. Výlet do Liberce se povedl. Byli jsme ve vědeckým centru,  zoo a jen tak jsme si prohlédli město. Pak mě vzal do parku. Sedli jsme si na lavičku a poslouchali zpěv ptáků. Rušivé zvuky ze vzdálené ulice znepříjemňovali každičké zaposlouchání, ale na konec jsem si přece jenom zvykla. Podíval se mi do očí a já do těch jeho. Zářily štěstím a mládím. Řekl mi větu, kterou chce od svého kluka slyšet každá dívka. „Miluji Tě Tini!“ A dal mi pusu. Bylo to jako z nejkrásnějšího snu.

Jenže pak...

Pak jsem se probudila. Byla jsem na to už vcelku zvyklá. Vždy se probudím v tom nejlepším. 

Teď sedím u psacího stolu a hledím do prázdného papíru. Chci začít, ale nevím co. Vzdávám to. Ale do prázdného papíru hledět nepřestanu...

Tak fajn! Máme tu první příběh! Jsem s ním spokojená, ale chci se ještě zlepšovat. Příští příběh budu psát v přítomném čase, protože zabráním opakováním JSME, které mi dělalo problém celý příběh! Psaní mě baví, budu ráda za každé votes i komentáře! Jsem ráda, že jsem se k tomu odhodlala.

Zdravím, Berru