Ten pocit... Chcete něco chytit, ale místo toho vám to spadne na zem. City zmizí a všechno začíná být černé... Už se ani nedokážu usmívat. Není důvod k úsměvu. Jediné co dokážu je si bezmyšlenkovitě psát. Když osud provokujete a on vám dá ránu... Slzy narážejí o podlahu. Zprávy, které přichází vám probodávají hrudník a celé vaše tělo se svírá do sebe... Nohy jsou těžké, hlava tě bolí, už nic nemá smysl... Jakej je důvod k životu? Existuje nějaký důvod proč tu jsem? Topím se ve vlastních myšlenkách... Pomoc odmítáte a nebo pomocnou ruku stáhnete sebou ke dnu. Už nevíte jak vstát a tak zůstáváte ležet... Pozorujete hvězdy a necháváte myšlenky odejít. Myšlenky, které se do teď rozlévaly ve vaší mysli jako barva v čisté vodě teď pomalu mizí... Jen jedno slovo zůstavá... "Omlouvám se". Čekáte odpuštení, ale k tomu se musíte dostat. Nesmíte nechat druhého naučit se žít bez vás, když víte, že kdykoliv ho vidíte podloměj se vám kolena. Trhá to vaší duši na kousky. Ale musíte zase vstát...
