Hlas domovního zvonku se neúprosně opřel do Jonášových uší. Škubnul sebou, ale zůstal ležet. Se zavřenýma očima vyčkával. Zdálo se mu to? Ne. Zvonění se ozvalo znovu. A rozdrnčelo i jeho nervy. Zašmátral po mobilu na nočním stolku. 6:06 Kdo to může být?! Vždyť je neděle!
Neochotně vstal, hodil na sebe tepláky a zamířil k domovním dveřím. Očekával kohokoli, ale že za nimi nespatří nikoho, s tím nepočítal. Zamrkal a ještě pro jistotu si ukazováčky promnul víčka. Ale ani to mu ranního návštěvníka nepomohlo odhalit. Už chtěl s nadávkami na protivného vtipálka zabouchnout dveře, když si všimnul, že na chodníku u branky něco je. Zaostřil zrak. Krabice?! Šel blíž. Na dlažbě ležel velký balík, převázaný provázkem. Na boční straně plápolal žlutý lístek. Jonáš se k němu sehnul a přečetl své jméno i s adresou, poštovní razítko chybělo. Popošel k plotu a rozhlédl se. Žádný kolemjdoucí v dohledu, ani jedoucí auto. Všude panoval klid.
Opět se nedůvěřivě zahleděl na zásilku. Dřepl si a přiložil k ní ucho. Má ji otevřít? Rychle sebrat a hodit přes plot co nejdál? Ale tikání z ní nevycházelo. Hlavou mu běželo, jestli by ho mohl někdo tak nenávidět, až by mu usiloval o život. Probral svou rodinu, přátele, známé. Nevěřil, že by někomu ležel v žaludku samotářský výrobce kytar. Nakonec tuto možnost vyloučil.
„Ukaž, co skrýváš," řekl si pro sebe, zatáhl za provázek a otevřel víko. Postupně vytáhl několik balíčků různých velikostí, pečlivě zabalených do bublinkové fólie. Po rozbalení se divil ještě víc. Zíral na hromádku dřevěných latí tmavě hnědé barvy, černě natřené kovové tyče, pár průsvitných lamel, obdélníkovou lepenku a dva sáčky šroubků. Co to jako má být? Zbývalo roztrhnout poslední obal: dvě nerezové misky složené na sobě, v nich kartáč a plastová lahvička. Vzal ji do ruky, aby mu etiketa prozradila obsah. Šampon pro kočky. Cože?! Ještě jednou nahlédl do krabice, jestli tam najde vysvětlení. Zapomenutý předmět, kterým byl fialový sáček Whiskas a k němu malým kouskem izolepy přilepený růžový dopisní papír, by mu snad objasnění dát mohl.
Rychlým pohybem odtrhl list a četl:
Milý Jonáši,
Srdečně Tě zdravím. Dlouho jsme se neviděli. Věřím, že Ti moje přítomnost udělá radost. Připrav mi prosím domeček k bydlení. Vše potřebné jsi právě obdržel.
Děkuji Ti a moc se na Tebe těším.
Růža
Jonáš nejdřív zbledl. Vzápětí na to se mu nahrnula krev do hlavy a ve spáncích mu zabušilo.
„To je teda ubohý vtip!" zařval do ticha nedělního rána. „Tak vylezte, ukažte se!" A celý říčný začal pobíhat po zahradě a nahlížel za keře, stromy, nakoukl do altánu. Vrazil do dílny, oběhl celý dům. Nikde nikdo. Na okamžik měl pocit, že uslyšel slabé chichotání nesoucí se od sousedů. Ale byl to jen prchavý moment. Navíc usoudil, že ti milí staroušci od vedle by žádné podobné zlomyslnosti schopní nebyli.
Zmatený a naštvaný si sedl do proutěného křesla, kde tak rád sedával a pohroužen sám do sebe a svého vnitřního světa nechal míjet čas. Teď měl však do nepohnutého klidu daleko. Zrak mu sklouzl zpátky k balíku, jehož nedávné útroby si naprosto nezúčastněně hověly v trávě. Další myšlenka ho přivedla k dopisu, který svíral v ruce. Ani na druhé čtení mu nerozuměl. Až čtvrté nebo páté mu odhalilo určitou souvislost. I když důvod celého toho žertu, a musel to považovat za hloupý vtip, mu stále unikal. Podpis totiž napovídal, že autorkou by mohla být jeho teta Růžena. Kdyby ovšem nebyla rok po smrti. Ona milovala kočky. Jenže oč víc je měla ráda, o to víc tím trpěla. Jak na potvoru totiž byla alergická na jejich srst. Vždycky toužila obrážet výstavy koček, ale nikdy k tomu kvůli její indispozici nedošlo. Nakonec si pořídila alespoň naháče plemene Sphynx s jemnými chloupky připomínajícími samet. Safir, jak mu říkala, se stal jejím miláčkem, ale o dlouhosrstých kráskách snít nepřestala.
