Znovuzrozená

První kapitola

„Popravte ji!", to byla poslední slova, která jsem slyšela. Potom se smyčka kolem mého krku stáhla a já se propadla podlahou šibenice...

......................................................................................

Na své tváři jsem ucítila chladný závan větru a dvě silné paže se obtočily kolem mých stehen. Pořád jsem cítila, jak mi smyčka konopného provazu stahuje kolem krku. Najednou mě to zasáhlo, tak sladká vůně následovaná palčivým stažením hrdla. Ta vůně mě snad zabije... Otevřela jsem oči, a zadívala se na muže, který mě držel. Ta opojná vůně vycházela z jeho krku, přesněji řečeno ze žíly na jeho krku. Zabrněly mě špičáky a já v tu chvíli viděla jen jediný způsob jak uhasit tu neskutečnou žízeň. Strhla jsem mu hlavu dozadu a zakousla se do jeho krku. Teplá krev mi vytryskla do úst. Byla tak sladká, tak dobrá. V tu chvíli jsem nemohla myslet na nic jiného než na to jak mi ta teplá tekutina hladí hrdlo a pomalu zháší mou žízeň. Muž pode mnou se zhroutil na zem. Nijak mě to nezpomalilo, zakryla jsem ho svým tělem a dál z něj vysávala život. Jeho krev mi tepala v uších, vysála jsem ho do poslední kapky.

Když jsem skončila, posadila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Seděla jsem na zemi, uprostřed náměstí Gréve v Paříži, kde mě před pár hodinami popravil kat. Podívala jsem se na mrtvého muže, který ležel vedle mě. Na krku měl dvě malé ranky po mých zubech, byl bílý jako stěna. Z koutku mi ještě stékal pramínek krve. Ozval se jekot a z okolních ulic se začaly ozývat zvuky kopyt koní. Mušketýři... Strhla jsem si oprátku z krku a rozběhla se pryč z města. Běžela jsem dlouho, vůbec jsem necítila únavu. Zastavilo mě až svítání. Když se slunce vyhouplo za lesem, začala se mi pálit kůže a chytly mi šaty. Vběhla jsem do nedaleké sýpky a uhasila se. Ještě víc než to že na slunci začnu hořet, mě překvapil fakt, že rány a spáleniny na mé kůži se začaly ihned hojit.

Seděla jsem v koutě, kam slunce nedosáhlo a přemýšlela jsem o tom, co vlastně jsem. Navíc jsem začínala mít zase hlad. Věděla jsem, že normální lidské jídlo můj hlad neuspokojí. Lidské... To byla další věc, kterou jsem si byla jistá, už nejsem člověk. Tak to sečteme. Slunce mě spálí, když nejsem hladová, nepociťuji únavu, dokážu dlouho utíkat, v noci vidím líp než ve dne, mám obrovskou sílu a teď ta nejdůležitější věc, krmím se lidskou krví. Jen co jsem pomyslela na krev toho muže, který mě odřízl ze šibenice, vyjely mi tesáky. Vzpomněla jsem si na nějaké zkazky, kterými nás rodiče strašili jako děti, na pověsti o různých démonech, ďáblech, vlkodlacích a... „O upírech." To poslední jsem vyslovila nahlas. „Sakra já přece nemůžu být upír..." Náhle mi na mysli vytanula vzpomínka na rozesmátého osmiletého, černovlasého chlapce. „Raul," Vydechla jsem. Můj syn si myslí, že jsem zemřela na šibenici a nejspíš je to tak nejlepší. Nemůžu mu nic nabídnout a navíc, každou minutu, kterou bych s ním trávila, jsem ho mohla zabít. Ale jak se mi to stalo? Usilovně jsem vzpomínala na minulou noc, na noc před popravou. Uložila jsem Raula, a šla do své ložnice, kde jsem strávila noc s Philippem. Dal mi napít vína a... To víno, vzpomínám si, že chutnalo zvláštně, muselo na něm být něco, kvůli čemu je ze mě tahle... věc.

Po setmění jsem putovala dál. Asi za hodinu jsem dorazila do malé vsi. V hospodě se ještě svítilo, tak jsem tam zamířila. „Hospodo, lahev vína." Řekla jsem, jen co jsem vešla do lokálu.

„Slečinko, pojďte si sednout k nám." Ozval s mladík od vedlejšího stolu. Vlastně proč ne... aspoň budu mít večeři. „ Neměla byste chodit takhle v noci sama. Mohlo by se vám něco nepěkného stát."

„ A co třeba?"

„No, mohlo by na vás něco zaútočit. Třeba pijavice."

„Pijavice?"

„Vy z města jim říkáte upíři. Ale no tak, slečinko, je to jen pohádka. Říká se, že v Karpatech žije jeden starý upír."

„Kde přesně v Karpatech?"

„Proč to chcete vědět?"

„Záleží snad na tom?" Zeptala jsem se nevině a snažila ignorovat tu palčivou bolest v krku. „V Transylvánii."

„Díky." Vydechla jsem a přitáhla si toho muže blíž k sobě. „Je mi líto, ale budu tě muset zabít." Šeptla jsem a zakousla se mu do krku. Během hodiny jsem vypila do poslední kapky celou vesnici.

„Takže Transylvánie..." řekla jsem si pro sebe, setřela si pramínek krve stékající mi po bradě a pustila poslední mrtvou ženu. Musím toho upíra najít, musí mi vysvětlit, co vlastně jsem, musí mě naučit ovládat tu žízeň.