Znovuzrozená

Druhá kapitola

Putovala jsem napříč celou Evropou a zanechávala za sebou jen krvavou spoušť. Vyvražďovala jsem celá města, nemohla jsem ukojit svůj hlad a lidé se mě báli. Nazývali mě „Krvavý démon" nebo „ Rudá smrt". Přežilo jen málo lidí, a ti co přežili, si pamatovali jen tesáky a rudé vlasy. Mohla jsem cestovat jen v noci, takže mi cesta trvala dlouho. Než jsem dorazila do Rumunska, trvalo to několik týdnů. Byla jsem jak utržená ze řetězu. V každé vesnici, kterou jsem prošla, zůstala spoušť. Moje vražedné tažení mělo vždy stejný průběh. Vyvraždila jsem polovinu vesnice. Ženy a děti nevyjímaje, vykradla obecní pokladnu a převlékla se do kradených šatů. Pak jsem pokrčovala dál.

Jakmile jsem dorazila do obce jménem Bystrice, ucítila jsem přítomnost upíra. Nevím jak, ale prostě jsem věděla, že na tomhle místě, nebo někde hodně blízko žije někdo jako já. Upír a rozhodně starší než já. Došla jsem na náves a tam stál kočár. Spřežení dvou vraníků zapřažených do černého kočáru. Na kozlíku seděl vozka, který se díval přímo na mě.

„Hrabě vás očekává madam. Prosím nastupte."

„Jaký hrabě? Já hledám..."

„Já vím, koho hledáte. Je to právě můj pán. Prosím madame, nastupte do kočáru, brzy bude svítat a můj pán by mi nepoděkoval, kdybych místo vás přivezl hromádku popela."

„Jistě." Nastoupila jsem do nádherně zařízeného kočáru. „Kam to vlastně jedeme?"

„Na Schloss ferratu, sídlo hraběte Vlada Draculy."

„Dracula?" šeptla jsem pro sebe. No vlastně proč ne, hlavně když mi pomůže najít odpovědi na mé otázky.

Ani si nepamatuju, jak dlouho jsme jeli, byla jsem tak vzrušená, že konečně uvidím někoho, jako jsem já, že mi dá jistotu a pomůže mi zvládnout můj hlad. Najednou se otevřela dvířka kočáru a kočí mi podával ruku. „Jsme tady madame, vítejte na Schloss ferratu." Vylezla jsem z kočáru a rozhlédla se kolem.

„Páni, je větší než Versailles." Vydechla jsem. Kočí mě zavedl až do haly, kde čekal hostitel s otevřenou náručí. Byl to vysoký, tmavovlasý muž s jasně modrýma očima a neskutečným charismatem. Na záhadnosti mu dodával černý plášť dlouhý až na zem, pod kterým vykukoval límeček sněhobílé košile. Usmál se, čímž poodhalil tesáky.

„Vítám vás madame Desgrez, jsem hrabě Dracula." Poklonila jsem se.

„Milosti, děkuji za vaši pohostinnost. Jak víte, kdo jsem?"

„Já vím mnoho věcí. Vím, že jste z Paříže, že jste se zamilovala do policisty, to že jste porodila dvě děti, z nichž dcera se nedožila ani tří let, že vašeho manžela nechal Ludvík XIV. popravit, že jste mu až do noci před svou vlastní popravou zůstala věrná, či že jste opustila Paříž, abyste nebyla hrozbou pro vašeho syna. A vím také to, proč jste přišla, ale na to se posadíme. Prosím následujte mne. Vaňo, už tě dnes nebudu potřebovat, můžeš jít." Zavedl mě do salonku ve druhém patře, velice vkusně zařízeného salonku, oknem jsem viděla, jak se přes kopce dere slunce. Hrabě jen došel k oknu a zatáhl těžké rudé sametové závěsy, kterými slunce nemělo šanci projít. Pak zapálil všechny svíce a nalil víno, teprve potom se posadil a zadíval se na mě zkoumavým pohledem svých modrých očí. „Pane hrabě,"

„Oslovujte mě Draco, Angello, prosím, smím vám tak říkat?"

„Mám raději Gells, ale jak chcete."

„Gells..." zašeptal, „To se k vám nehodí, co například anglická zkrácenina vašeho jména... Co byste řekla na Angee?" řekl a usmál se.

„Angee, to se mi líbí. Tak tedy, Draco, dá se nějak naučit jak ovládat svůj hlad?"

„Ano... Ale tys už zašla příliš daleko, než byses jen tak začala ovládat. Sebeovládání je velmi těžká věc, spousta z nás se to nenaučí ani za stovky let."

„Já udělám cokoliv."

„Cokoliv? Dobře, ale bude to trvat hodně dlouho, rok, dva... A bude to bolet, hodně bolet." 

„Už jsem řekla, že do toho jdu."

„Budeš křičet, budeš mě nenávidět..." Vzala jsem ho za ruce, které měl složené na stole. 

„Nebojím se, jestli mi to pomůže, budu silná. Zvládnu to už jen při pomyšlení, že bych mohla znovu být se svým synem."

„Angee, ale ty se nebudeš moct vrátit za svým synem. Jsi nesmrtelná. Přestalas stárnout, navíc ve tvé zemi tě považují za mrtvou, nemůžeš se tam jen tak objevit po několika letech. Je mi líto. Pořád chceš pokračovat?"

Samozřejmě jsem tušila, že svého chlapečka už neuvidím, ale slyšet to z úst někoho jiného, tomu dodávalo hořkou příchuť pravdy. Neuvidím ho dospívat, zamilovat se... Sklopila jsem hlavu a chvíli mlčela. Když jsem zvedla pohled k Draculovi, byla jsem rozhodnutá.

„Ano. Chci se naučit všechno o našem druhu i o tom ostatním co se pohybuje na tomto světě. Já chci žít..." Počkat, jak dlouho žít? Jak starý je ten muž přede mnou?  "Kolik je ti vlastně let? Říkali jen, že jsi starý"

Zasmál se. Další věc, které jsem si na něm všimla, byla, že se nesnažil skrývat své tesáky. „Na lidské roky? Byl jsem probuzen v roce 1462, bylo mi dvacet pět let, teď je rok 1672."

„Páni 235 let, no, na svůj věk vypadáš dobře." 

Znovu se zasmál. „Neboj, ty taky zůstaneš pořád stejně krásná, pokud se nenecháš zabít. Ale to budeme řešit, až si poradíme s tvým hladem. Kdys naposled jedla?"

„Dnes večer tři ovčáky,"

„To ti na dlouho nevydrží. Jsi novorozená, máš větší potřebu krve než třeba já. Jestli sis to nerozmyslela tak pojď se mnou."

Odvedl mě do sklepení hradu, do místnosti bez oken bez jakéhokoli zařízení. Jen v rohu byla slaměná matrace s vlněnou pokrývkou. „Tady tě teď zamknu. Neboj se, budu sem chodit každou noc. Nedostaneš žádnou krev, ani lidské jídlo, nic. Musíš vyhladovět, úplně vyhladovět."

„Beru, budu sice agresivní, ale beru to."

„Budeš víc než agresivní. To co teď prožíváš, se nazývá absolutní ztráta kontroly, nebo taky šílenství, ale v příštích měsících budeš prožívat něco mnohem a mnohem horšího, varuji tě předem, budeš trpět, hodně."

„Já se nevzdávám předem Draco, když toho o mně víš tolik, tohle bys měl vědět především." „Dobrá. Přijdu brzy, zatím na shledanou." Vydechl a stiskl mi povzbudivě ramena.