Střípek tajemna

Jan do sebe hodil panáka rumu a zamžoural do okenní tabulky nádražního okna, venku však za ním byla jen široširá tma. Lampa nahoře, sloužící jako lustr, mírně zablikala a tím odehnala od sebe několik much a můr. Jan se natáhl znovu po lahvi a tentokrát se ani neobtěžoval si nalít panáka a rovnou to do sebe kopl z lahve.

Mohl si již dávno lehnout, další vlak jel až v 9:00, jenže tentokrát neměl chuť si jít spát. Chtěl se opít, opít do němoty a zapomenout tak na tu bolest. Zapomenout na úmrtí svého čtrnáctiletého syna před dvěma dny. Byl to jeho jediný syn. Toužil na to zapomenout, ale věděl, že by se za to později nenáviděl.

Opřel se ztrápeně o opěradlo židle a vydal skřehotavý trýznivý zvuk. Zvrátil hlavu, zadíval se na nyní šedivý a olezlý pavučinami, původně jasně bělostný strop. Do bzučení lampy se ozvalo nesmělé zaklepání. Jan hodnou chvíli nereagoval, proč také? Kdo by také teď tady strašil? Přesto druhé a třetí tentokrát už pevnější zaklepání ho vyhnalo otevřít neznámému staré rozvrzané dveře. Když to však učinil, nestačil se divit a musel si několikrát protřít oči, jestli ho neklamou. Uprostřed noci tam před jeho dveřmi stál malý, zrzavý chlapec. Mohlo mu být sotva patnáct a na sobě měl pouze modré pruhované pyžamo.

„Dobrý den, mohl bych se vás prosím zeptat, kde jsem a kudy se dostanu do Dolíku?" zeptal se chlapec a upřel na Jana své modré oči.

„Hééé," houkl Jan. Jeho mozek nebyl zrovna sto nějak reagovat.

„Golčův Jeníkov, vesnice jménem Dolík," naléhal chlapec dál.

„Ach ano, Golčák, běž tímto směrem po kolejích asi tak 2 hodiny, nebo můžeš jet vlakem, první spoj tu jede v 9:00," konečně odpověděl Jan.

„Ne, děkuji, pane. Nemám sebou ani kačku a musím se tam dostat již před svítáním," poděkoval chlapec a vydal se dál do noci.

Jan zavřel dveře a svalil se zpět do své židle. Zmateně zavrtěl hlavou a život plynul dál, ale to, co se onehdy stalo, nikdy nepochopil.