Kdesi v gébišu lajfčila jedna švigrmutra. Byla škaredá jak noc, jebáka na skobě a fajky jak glajzy do pekla, prostě tutová fazóna. Durchčila v grymlovým béváku na festovním žulovým berglu.
No a u téhle škváry přebejvala kocna, kerá ji šmirglovala kér, chystala chálku, šólnu a každé večer ji honihárem hrabala harizony na budce. To se dycky škvára tlemila do špíglu a hantýrovala.
„Špígle, špígle kdo je na světě nejfešnější kocna?“ a špígl vodpověděl, že néhezčí fazónu má tutově vona. Škvára imrvere varovala svó pucflečmenku.
„Sněhurko, nikdy do toho špíglu nesmíš auglama ani bliknout. Jinak ta mlata, co by potem byla v životě nezapasalas!“
Jenže šťabajzna Sněhurka nebyla žádný béčko a tak jednó do špíglu hodila čuz. A vod tý doby nastal pakec. Škvára lítala jak lump v palírně a sakrovala, protože když hodila auglama do špíglu ten už dycky zahantýroval, že má smůlu, protože lepší fazónu má na tuty Sněhurka.
Škvára se nakrkla tak, že si vobjednala borca, keré měl Sněhurce zakrótit krkem. Jenže borec byl móka, z krve měl peří a zamordovat takovó fešnou kocnu se mu eklovalo. Vodtáhl Sněhurku do kopru a hantýroval:
„Sněhurko, jeď pali, jinak ti škvára rozhodí sandál.“ Sněhurce bylo jasný, že musí vyklidit pole, jinak by příští perón mohl bét krchov. Hodila si pingl přes rameno a štatlila pali.
Když oskar zalezl za bergl a Sněhurce začla bét kaltna, zmerkla vo dva kilce dál malé bévák. Nejdřív hodila buchec na futra a když se nic nedělo vtrukla dovnitř.
Ten brajgl, co tam zgómla, ji vzal luft. Sněhurka lapla smeták s hadró a začla glancovat kredence. Ve vedléší cimře bylo sedm betlí. Jenže Sněhurka si šlofíka sténě nehodila, protože ji ty betle byly tak nějak mimo míru. A zatím co házela čuz po kéru a na kamnech se klohnila gulcna, votevřó se futra a do cimry vpadlo sedm borců ne vyšších než malé škopek. Než se s nima dala do holpecu, tak to sice chvilku trvalo, ale nakonec dohókali, že se jim Sněhurka bude starat vo kér a chálku a voni ju zato nechajó u nich durchčit. Jenže mezitím škvára hodila čuz na špígl. Ten z toho měl betelný šoufky a hantýroval, že nejfešnější kocna je Sněhurka. Škvára zrudla jak višňa a ušila bódu. Hodila si na hrb krosnu s jedovéma jabkama a klapala ke Sněhurce. Rozjela tutáč serpentýnu a Sněhurka ji to sežrala i s votráveným jabkem. Když se pak do něho zahryzla zamotala se jí štrycla a šlahla sebou vo zem.
Za dvě hodiny doštatlili trpajzlici a když zmerkli, že Sněhurka je tuhá jak štolverk, mázli s ňó do dubovýho spacáku a jeli makat na výkopy. Zatím co byli v gébišu, zahamoval před kérem hofírek na hajtře. Ani si nedělal pupínky a vtrukl do kéru. Na stolu dubové spacák a vevnitř fešná šťabajzna. Hned mu z ní jebalo v řepě. Jenže Sněhurka byla jak ledovka. Až když ji hodil cucflek na šňupák, rozhicovala se jak nafutrovaný kamna. Než si ale stačili hodit klepačku, šlajfovali trpajzlíci před kérem. Dělali bugr, že Sněhurka je O.K. a hned chystali spářku.
A jak to dopadlo? Hofírek se vogóloval se Sněhurkó. Skrčci měli kér zase pro sebe a škvára? Ta ve zlosti šópla špígl z vokna, jenže jak byla v ráži, zapoměla vod něho vodlepit klepeta. No a tak vyletěla za špíglem z fenstru aus a dole si rozhodila sandál vo gryml.
