Kapitola je věnovaná Enersyi (nebo jak se to skloňuje), jako dík za připomenutí.
Byl pátek, týden před Velikonocemi a náš Kytarista po vydatném obědu spokojeně ležel na posteli a odpočíval.
Pískal si zrovna nějakou melodii, když panely začaly vibrovat a ze shora se ozval příšerný kravál.
„To jako vážně?" tázal se Kytarista sousedů, kteří si pouštěli rap hlasitěji, než by se kterékoli známé formě života mohlo líbit... už zase.
Na otázku ,To jako vážně' sousedé odpověděli jasně a důrazně – zvýšením volume.
Kytarista zasténal a pokusil se ten rámus ignorovat. Ne, že by se mu to dařilo.
Těžko říct, jak dlouho tam ležel. Minutu, možná pět nebo deset, když je člověk nucen poslouchat něco, co se mu z hloubi duše příčí, čas se zdá být nekonečný.
Nakonec mu ale došla trpělivost. Vyskočil na nohy a vztekle si to rázoval po pokoji pro svou „zbraň".
„Chcete válku?" vrčel Kytarista do stropu, „máte ji mít!" A vytáhl ze skříně svou modrou elektrickou kytaru, kterou s hrdostí zval Kráskou.
Píchl ji do počítače, zapnul to nejdunivější zkreslení, které měl po ruce a pořádně zvednul hlasitost i bassy.
Sousedi si stále spokojeně poslouchali svůj rap, mezi tím, co si Kytarista nastavoval snímače, a ještě přidali na hlasitosti, takže ono poslední varovné oznámení, jestli chcou vidět pořádnou hlasitou hudbu, tak že ji teda uvidí (nebo spíš uslyší), neslyšeli.
Zato když Kytarista zlehka udeřil do struny A a pod tím lehkým úderem se otřásl celý barák, to už slyšeli. Pak přišla na řadu struna E, pak ještě jednou E a znovu E, no a pak už Kytaristovy prsty kmitaly napříč celým krkem kytary.
Většina lidí by řekla, že jistě hrál nějakou rockovou/metalovou píseň, ale sousedům se dostalo něčeho úplně jiného. Dostalo se jim příležitosti poslechnout si 5. symfonii L. v. Beethovena, známou též jako „Osudová".
Z repráků se ozvalo poslední zasténání natahovaných strun a pak se rozhostilo ticho.
„To čučíte, co?" zašklebil se Kytarista na strop. „Já vám dám takový rap! Ať žije Beethoven!"
Mezi lidmi koluje jaká si fáma, že klasické nástroje jsou lepší, jelikož se na ně dají zahrát nové písničky. Jistě je fascinující, když slyšíte Mastra od Metallici na cimbál, ale stejně tak fascinující je poslouchat třeba už zmíněnou Osudovou v bodání el. kytary. To jen tak pro pořádek...
