,,Mohli bychom se na minutku zastavit, prosím?'' S těžkým dechem vystoupáme kopec, na kterém je náš cíl - chata a tábořiště. Jako odpověď dostanu pobavený výraz. To mě ještě více naštve.
,,Sedám.'' Jakmile si všimnu prvního většího kamene, okamžitě si udělám pohodlí. Zakloním hlavu a nechávám světlo mezi listy dopadat na obličej. Na svém rameni pociťuji Lukovu ruku.
,,Neříkej mi, že už nemůžeš?'' Rýpne si a posadí se vedle mě. Nic mu na to neodpovídám a z batohu vytáhnu láhev s vodou, která skoro ještě neubyla.
,,Víš, že bys ten pitnej režim měla dodržovat? Tvoje máma něco řekla a já nechci být ten nezodpovědný.'' Můžu vycítit v jeho hlase lehké rozhořčení. Jen přikyvuji, jelikož s ním souhlasím. Pitný režim je důležitý, ale bohužel jsem ten nešťastník, kterému ''stačí'' 500ml.
,,Myslíš, že byl dobrý nápad jezdit?'' Začnu opět s těmi nejistými řečmi, které Luka neskutečně vytáčí. Uslyším mlasknutí a hrubé vydechnutí. ,,Jasně že byl,'' S těmito slovy vstane a natáhne ke mně ruku ,,jen pojď!'' Dodá a já se s jeho pomocí vyzdvihnu na nohy.
,,Čím dřív budeme nahoře, tím dřív si budeš moct odpočinout.'' Pozitivně pronese a mně se tyto slova v hlavě opakují a přidávají mi motivaci.
Jdeme několik minut a po cestě si říkáme, jaké budou plány. Luke si to představuje jako akci, kde se zapojím do kolektivu a poznám zbytek jeho kamarádů, kteří jsou nejméně o pět let starší než já. A to je ten důvod, proč se cítím nesvá.
Jdeme po rovině, jsme tak padesát metrů daleko, a už slyšíme hlasitou hudbu v podobě rock'n'rollu. Chatu vlastní jeden z Lukových kamarádu, kterého jsem měla tu čest se poznat. Když bych ho měla popsat, tak to ani nedokážu. Prostě týpek, kterému je vše jedno.
,,Bude se ti tu líbit.'' Vejdeme dovnitř.
ČTEŠ
Enjoy the silence
FanfictionSpeciální místo je speciální místo, které si určíte sami. Ale speciální osobu si určí vaše hlava i srdce, aniž byste tu danou osobu chtěli brát jako sobě potřebnou.
