Zloděj identity

Prolog

Položili ji na lehátko a svázali ruce i nohy, aby sebou při provádění přenosu neškubala. Pevně řemeny utáhli, ale jen tak, aby ženě neublížili více, než je nezbytně nutné. Fyzická schránka její osobnosti byla stále ve velmi zachovalém stavu devětačtyřicetileté dobře vyvinuté ženy, ale i tak odmítala po nabídce nesmrtelnosti v něm nadále trávit život.

Krátce sestřižené ryšavé vlasy jí odhodili z čela, aby mohli do její tkáně implantovat malý mikročip, který vědomí vyjme a uloží do své paměti podobně jako funkce na klávesnici. Kůži vlhkou od potu jí otřeli rohem nebesky modrého hadru, který ihned po přiložení nasákl.

„Slečno Q? Jsme připraveni k implantaci,“ informoval doktorku jeden z jejích asistentů, který se dostal až na sál.

V rukou křečovitě svíral hadr nasáklý potem a nervózně podupával na místě, ačkoli při vyjmutí vědomí asistoval již více než čtyřikrát. Přesto se – jako všichni přítomní – děsil, jakou reakci bude zrzka mít. Každý na odejmutí reaguje jinak.

Slečna Q, jak ji asistent oslovil, zvedla hlavu od poznámek ohledně pacientky a trhaně přikývla. Hluboké vrásky kolem úst se ještě prohloubily, jakmile zkřivila rty do nervózního úšklebku. Kdysi usměvavá tvář se nyní změnila na o dost starší - plnou děsů a hrůz ze zkušeností, jizev z nepovedených operací.

„Kontrolujte mozkovou aktivitu. Bouvarde, jakou dostala dávku?“ zajímala se už z principu doktorka, přičemž nespustila pohled z ryšavé ženy na lehátku.

Pozorně sledovala její pravidelný dech, jako kdyby si chtěla vypočítat a zapamatovat jeho rychlost. Jako kdyby to bylo důležité, když tohle tělo bude za pár momentů bez života. Prázdná tělesná schránka jako ulita bez plže. Jako mísa bez salátu. Tichá a mrtvá.

„Jen doporučenou, madam,“ odpověděla asistentka na druhé straně lehátka a svému nervóznímu kolegovi věnovala zvláštní pohled, jehož význam nedokázala určit ani ona sama. Popravdě si ani nebyla jistá, jestli to udělala záměrně.

„Dobrá tedy. Vypněte ji. Ale pamatujte; na odejmutí bez poškození máme jen několik málo sekund, dokud mozek neodumře a nevezme vědomí s sebou. Musí to být rychlá akce, už si nemůžeme dovolit žádné další fiasko,“ řekla Slečna Q a své poznámky odložila stranou.

Na jogurtově bledé ruce si natáhla gumové rukavice křiklavě oranžové barvy tak, že vypadala jako mizerný zahradník, který místo hrábí používá vlastní prsty. Jakmile okraj nepříjemně páchnoucí gumy pustila, zapříčinilo to ten typický mlaskavý zvuk, který zněl jako šlápnutí děravou botou do louže plné slizkého bahna.

Tato rutina jí alespoň pomáhala se cítit o něco lépe, kdykoli se dostala na řadu k operaci. Ostatní Slečny mezitím mohly budovat software pro odejmutá vědomí, kde by se jim nesmrtelnost vyplatila. I ona by moc ráda vyběhla ze sálu někam ke svému počítači, ale musí dokončit svou primární povinnost – dovést tuto ženu ke smrtelné bráně a protáhnout ji skrz bez toho, aby utrpěla ránu na duši. A zatímco ona bude mít nesmrtelnost, doktorka bude muset zůstat tady jako průvodce a dohlížet na to, aby se té nesmrtelnosti dožila.

Jakmile skončila s hygienickými opatřeními, kdy si musela dokonce kovově stříbrné vlasy stáhnout do nepovedeného a neupraveného drdolu, dala svým asistentům znamení. Jediným kývnutím tak vydala rozsudek smrti nad tělem, v němž spočívala sklíčená a uvězněná duše architektky ve středních letech. Vždy, kdykoli tělo zabila, se cítila méně lidsky, jako kdyby si každou smrtí, již zapříčinila, ušlapávala cestičku do hrobu.

Přístroje začaly urychleně reagovat na náhlou změnu, když se smrt valila tělem a brala každou jednotlivou buňku s sebou. Jak tak sbírala nové mrtvoliny, tělo samo o sobě začalo ztrácet zdravou barvu. A právě v tomto momentu doktorka zakročila.

„Stáhněte ji,“ řekla relativně chladným hlasem, v němž bylo slyšet, že se jí celá tato metoda příčí. Přesto používá typický slang z dřívějších časů... ostatně jako všichni, kdo s ní pracují. „Jak dlouho bude trvat přenos, Emm?“

Oslovená asistentka snědé pleti přenechala vyjmutí a přesun vědomí na přenosné zařízení na svém kolegovi a sama přitom kontrolovala na displeyi své ruky odpočet.

„Vyjmutí maximálně pár sekund, zabezpečení je individuální, slečno.“

„No prosím,“ zamumlala doktorka a rukou obkreslila do vzduchu půlkruh – čímž dala jasně najevo, že to nechává na nich.

Sama se poté opřela o stěnu a nespouštěla tělo z dohledu. Měla takový zvláštní pocit, možná intuici, že se něco pokazí. Že až nahrají ženino vědomí, všechno se zhroutí. Ale tento pocit mívala vždycky, proto tomu nevěnoval téměř žádnou pozornost.

„Máme ji,“ řekl vítězoslavně Bouvard a i Emm – i když spíše nuceně – pozvedla ruku ke hromadnému plácnutí.

Slečna Q s odmítnutím přikývla a uznaně mávla rukou, přičemž obdařila oba přítomné zářivým úsměvem, který byl i tak odměnou za dobře odvedenou práci.

„A poslední křeč?“ zajímala se Emm, zároveň tak vyslovila poslední slovo s podivným západním přízvukem.

Doktor Bouvard se spěšně ohlédl za sebe, jestli je tělo stále v mrtvém stavu. Jak bylo vidno, i Slečna Q s napětím čekala, jestli se reakce na odejmutí vědomí _ nebo chcete-li duše – nakonec dostaví, či zůstane bez odezvy.

Neuběhlo ani pár sekund a konečná reakce se dostavila. Tělo se ze šoku napnulo do struny a vymrštilo se nahoru, ovšem popruhy na zápěstích a kotnících mu zabránily v letu, proto se pouze nadzvedla hrudní část. V této pozici setrvalo zhruba tři až čtyři sekundy, poté se křeč zvolnila a pustila tělo zpět na lehátko, kde se vrátilo do mrtvolného stavu.

Slečna si viditelně oddechla, že tuhle zvládli.

„Dobrá práce, vážení!“ vypískla vyšším hlasem, než původně zamýšlela.

Otřela si z čela kapičky potu a prameny neposedných stříbrných vlasů si zamotala zpět do drdolu. Jakmile tak učinila, sundala si rukavice a odhodila je vedle na stolek.

„Příště to bude bez posmrtné křeče,“ řekla hrdě asistentka Emm a poklepala si rukou na hruď, aby tomu dodala na důrazu.

Doktorka, spokojená z dobře vykonané práce, se na ni zazubila a vystavila tak na obdiv své dokonale vybělené zuby.

„To věřím. Co má ta žena v záznamech?“ zajímala se Slečna Q, když se mohla konečně posadit do pohodlného křesla u svého stolu.

Asistent Bouvard rozložil papíry s informacemi na desce a poklepal si na hřbet ruky.

„Deava, madam. Věk čtyřicet devět let, povoláním architekt a inženýr podvodních cest,“ odpověděl téměř okamžitě, co otevřela doktorka ústa ke slovu. „Matka tří dětí, všechna v péči otce. Podle záznamů vedla spořádaný život, ale měla problémy se svým manželem. Měsíc před Očistou.“

„Tak jí postavme nový život.“