Alex:
Uběhl týden, co byl ten krásný kluk u nás v podniku, a ještě jsem v ten den musela ztratit řetízek od rodičů. To je pech!
Kazma:
Uběhl týden a ještě jsem se neodvážil jí zavolat. "Udělám to," řekl jsem a naťukal její číslo do telefonu.
Alex:
O pauze mi zvonil telefon, ale než jsem ho vyhrabala z kabelky, chvíli to trvalo.
"Halo?" vyhrkla jsem.
"Mmm…ahoj, tady Kazma…" začal.
"…ten kluk z MilkShake City minulý týden," pokračoval. Nemohla jsem ze sebe nic dostat, věděla jsem, o koho jde. Ale odkud má moje číslo? Pomyslela jsem si, ale pak mi napadla Judit a bylo mi to jasné. Dostala jsem ze sebe: "Jo, vím, kdo jsi."
"Chtěl jsem ti říct, že mám tvůj řetízek."
"Jo?" rozzářila jsem se.
"A chtěl jsem se zeptat, kde ti ho předám?" zeptal se.
"Třeba zítra v parku okolo čtvrté."
"Dobře, ahoj," řekl.
"Ahoj," a zavěsila jsem.
Kazma:
"Jo!" vykřikl jsem nahlas a lehl si na postel. Tu vrazil do dveří Pavel a divil se, co dělám. Pousmál jsem se a vyběhl za ním. Honil jsem ho po celém baráku.
Alex:
On našel můj řetízek, ON! Těším se, ale mám obavy.
Den uběhl jako voda. V práci bylo opět rušno, ale blížil se konec směny. Dorazila jsem domů okolo půl čtvrté. Zaběhla jsem se rychle vysprchovat, vyžehlit vlasy, jemně nalíčit, jenom řasenku, lesk a trochu make-upu. Už se jenom obléct do nejlepšího trička a černých šortek. Vklouzla jsem do černých balerín a šla směrem k parku.
