„Tak fajn, poslouchejte. Hra bude probíhat následujícím způsobem."
Všichni unavení shromáždění se otočili na vedoucího, který vysvětloval pravidla noční bojovky.
Bylo léto. Tábor byl v plném proudu a všechno se mělo ukončit celonoční hrou. Pomáhala jsem ji vymýšlet. Všechny děti byly rozdělené a celou noc měly chodit k jednotlivým stanovištím a najít nás. Na jednom z nich jsem měla sedět já. Byla jsem už sbalená a svoji červenou čelovku jsem měla v kapse. Děti rozespale zařvali své bojové pokřiky a rozběhli se do svých stanů se teple převléknout. Milovala jsem celou atmosféru tábora. Bylo úplně jedno, v kolik máte večerku doma. Tady se prostě pořád něco děje.
„Připravená?"zeptal se Libor.
„Tak jako nikdy!"řekla jsem nadšeně a povyskočila jsem si. Všichni u mě byli na takové vyjadřování zvyklí. Zatímco se ploužili v noci, jako by je někdo právě probudil, já jsem byla čilá a připravená k jakékoliv akci.
„Á naše Vlčice."pozdravil mě ospale jeden z vedoucích. Tuhle přezdívku jsem si vysloužila díky stopařským schopnostem, výborné koordinaci skupin lidí a dravostí v bojových hrách. Všechno to pro mě byla jako realita. Navíc posední dobou se mi zdávaly sny o vlcích, měsíci a krvi.
Uklonila jsem se a zářivě se usmála. „Vidím, že tady má někdo ještě půlnoc."zasmála jsem se.
„To spraví kafe. Já mám stanoviště tady. Co vy dva?"
Libor jen pokývnul k Vápené peci, která byla nedaleko. Vytáhla jsem svůj plánek. Měla jsem sedět hluboko v lese, docela daleko od tábora.
„Hra začne za 30 minut!"zavolal hlavní vedoucí a všechny týmy se rozběhly do základen.
„Měla bych taky letět. Mám dlouhou cestu."rozloučila jsem se a zamávala svým přátelům. Tohle bude dlouhá noc.
Baterku jsem vůbec nepotřebovala, dokud jsem nezašla hlouběji do lesa. Snažila jsem se najít místo, odkud bych mohla všechno pozorovat. Objevila jsem veliký strom s obrovskou korunou. Vytáhla jsem lano z batohu a s jeho pomocí jsem vyšplhala nahoru. Za svitu měsíce jsem viděla na všechno jako by byl krásný den. Louka ležela přede mnou, jako na dlani. Připevnila jsem nad sebe jedno z červených světel. Každý vedoucí měl jedno.
„Tři....dva...jedna..."zavolal hlavní vedoucí a ozval se ostrý zvuk píšťalky.
„Vlčice?"zachrčelo z vysílačky.
„Příjem. Jo, slyšela jsem píšťalku. Neboj."oznámila jsem Liborovi.
Z vysílačky se ozvalo jen zachrčení a pak už jen mrtvé ticho. Asi jsem si ji zapomněla nabít.
Jako vždy. Vypnula jsem ji a sledovala jsem mnohem zajímavější scénu pode mnou. Děti se po louce hnaly jako by šlo o život. Zrovna jsem viděla, jak honí vedoucího s čelovkou. Chtěla jsem tam být taky. Tyhle „lovecké" hry jsem milovala. Najdi kořist, spoutej kořist, vyhraj. Jednoduché. Zábavné. Jaké by to bylo lovit? Zakousnout se někomu do krku?
Zatřásla jsem hlavou. Snažila jsem se zaplašit nechutné myšlenky zvířete. Napila jsem se z lahve, ale pachuť krve přetrvávala. Zamlžilo se mi před očima. Málem jsem spadla z větve. Ne. Tady být nemůžu. Sbalila jsem se a po laně se dostala ze stromu dolů. Ocitla jsem se v naprosté temnotě lesa, která mě obklopovala čím dál těsněji. Vyběhla jsem v panice z lesa na cestu. Zvedla jsem hlavu. Nade mnou byl obrovský zářivý měsíc. Začala jsem se hystericky smát. Větve se tiše pohybovaly. Stála jsem tam a smála se. Ztichla jsem. Byla jsem si jistá, že se za mnou něco pohnulo. Zrychlil se mi dech. Zavřela jsem oči. Pomalu se otočila. Prudce jsem je otevřela. Nic. Ticho. Nikde nikdo. Začínám být paranoidní.
Vydala jsem se zpět na svoje stanoviště. Strom tiše stál jako by se mému strachu vysmíval.
„Ha. Ha. Ha. Moc vtipný."řekla jsem sarkasticky kmenu. Už jsem fakt magor. Povídám si se stromem.
Znovu jsem vytáhla lano. Posadila jsem se na větev. Začala jsem hledat čelovku. Nikde nebyla. Podívala jsem se pod sebe. Pode mnou svítilo červené světlo. Vzdychla jsem a pomalu slézala dolů. Zaslechla jsem zvláštní, táhlý, smutný zvuk podobný vytí. Uklouzla mi noha a já jsem padala do prázdnoty.
Lov, krev, smrt.
Vzbudilo mě ostré rudé světlo. Zamrkala jsem. Bolela mě hlava a něco mě šimralo na čele. Otřela jsem si něco tekutého z čela. Ve světle jsem rozpoznala čerstvou krev. Posadila jsem se. Začala jsem zaostřovat. Všude kolem mě byla červená světélka přidělaná na stromě. Pod nimi stály postavy. Pecka. Teď si všichni budou myslet, že jsem nešikovná a že jsem spadla.
„Jsem v pohodě."řekla jsem chraptivě.
Nikdo se ani nepohnul. Postavila jsem se. „Tohle není vtipný, lidi."
Hrobové ticho mě děsilo. „Lidi, já to myslím vá..."nedopověděla jsem. Na čelo mi dopadla krev. Pomalu jsem zvedla hlavu. Vyskočila jsem. Zastavil se mi dech. Na stromě bylo lanem přivázané tělo. Roztrhané. Všude byla krev. Nad ním bylo uvázané červené světlo. Začala jsem couvat.
„Všechno je jen sen. Jen sen. Vzbuď se."šeptala jsem. Najednou jsem narazila do něčeho teplého. Otočila jsem se. Další tělo. Měl rozdrásané hrdlo. Rudé světlo zářilo nad jeho hlavou. Chtělo se mi křičet. Všude kolem mě byla mrtvá těla.
Rozběhla jsem se se slzami v očích. Vrah musel být poblíž. Schovala jsem se za strom. Tiše jsem plakala a snažila jsem se uklidnit dech.
Najednou zachrčelo ve vysílačce. Libor snad žije. Čekala jsem.
„Libore?"zašeptala jsem do tmy.
Ve vysílačce zarachotilo. Uslyšela jsem v ní něčí dech. „Vrah...je...blízko."
Ztuhla jsem. Vedle mě dopadla vysílačka a já přitom držela tu svoji pevně v ruce. Podívala jsem se nad sebe. Visel na smyčče. Měl spoustu krvavých šrámů. Skelný pohled. Upřený na mě.
Zhroutila jsem se do trávy. Začala jsem hořce plakat. Teď si půjde pro mě.
Mraky odkryly měsíc. Jeho světlo odkrylo příšernou scénu. Všude po stromech byly pověšená mrtvá těla vedoucích s rudými světly nad hlavami. Sklopila jsem hlavu. Nechtěla jsem tolik krve a smrti vidět. Moje ruce. Prohlédla jsem si je ve světle měsíce. Krev. Všude na mém oblečení, na rukou, ve vlasech, čerstvá krev. Ucítila jsem ji na jazyku. Byla tak sladká.
„Vidíte to? Už jsme blízko."řeklo některé dítě ze skupiny.
Zavětřila jsem. Nebylo úniku. Lov začal.
