Povídky do postele

2. Tramvaj

Ano, stihnu to. Z posledního dechu dobíhám k tramvaji, ale dveře se mi zavřou přímo před nosem. Mačkám knoflík k otevření dveří. Už je pozdě, tramvaj se pomalu rozjíždí. Začíná pršet. Povzdechnu si a protočím oči v sloup. Kapky rychle dopadají na mou hlavu a ramena. Začínám cítit chlad a tak chci otevřít deštník, ale jako naschvál se odmítá otevřít. Chvíli s ním zápasím, pak to však vzdám. Natáhnu ruku a s naštvaným výrazem, už téměř promoklá, upustím deštník do koše, který stojí vedle mě. Dešťová clona houstne a já málem přehlédnu že mi znovu přijela tramvaj. Rozběhnu se, ale zakopnu o schůdek do tramvaje. I když to je jen sekunda, připadá mi to jako věčnost. Pomalu zavírám oči a připravuji se na náraz. Najednou cítím jak mě někdo chytil za předloktí a já zůstala vyset ve vzduchu. Otevírám oči, v té chvíli se tramvaj rozjíždí a já i můj zachránce padáme na podlahu tramvaje. Nebo spíše já jsem tvrdě spadla na zem a on prudce dopadl na mě. Země je mokrá, snažím se zbavit se představ, co za hnusy tady všechno plave. Pomalu váha člověka co na mě ležel zmizela. Chytil mě za zápěstí a vytáhnul mě na nohy. Uviděla jsem tmavovlasého vysokého muže s plnovousem a velmi zvláštníma očima. Byly to oči starce které viděli děsy i krásy světa, byly to oči dítěte které může překvapit každá barva nebo tvar... Byla v nich jistota a laskavost. Muž se na mě usmál a u těch zvláštních očí se objevily malé vrásky. Tramvaj zabrzdí, dveře se otevírají a muž vystoupí ven . Chvíli zůstane stát a před tím než se dveře zavřou na mě zamává. Kapky dopadají na prosklené dveře, okna a zastírají výhled ven. Až teď si uvědomím jak vypadám, zmoklé zplihlé vlasy, červený nos a tváře z bundy mi kape špína, a já si jenom pomyslím '' zajímavý začátek dne,,