Vogel im Käfig

1. Kapitola

Prudce jsem se posadila. Po čele mi stékaly kapky potu a hluboce jsem oddechovala. Zase.. pomyslela jsem si. Zase ta noční můra. Zaťala jsem pěsti a rozhlédla se do tmy, která se rozléhala po mém pokoji. Praštila jsem sebou do postele a hlasitě vzdychla. Nikdy mě nikdo nedostane. Ne, když budu živá. Zavřela jsem znovu oči. Noční můry. Poslední dobou si mě vždycky nachází.

Probudily mě paprsky slunce, které mi dopadaly na obličej. Otevřela jsem oči a rozmrkala se. Pálily mě. Asi jako každý den, kdy se probudím a nevyspím se. Když se mi povedlo rozmrkat ten nepříjemný pálivý pocit, co mi nahrnul slzy do očí, ještě chvíli jsem tupě civěla do stropu. Vzchop se a vstaň. Přijdeš pozdě. Určitě na mě Reiner a Bertholdt čekají. Začala jsem se pomalu zvedat do póz, kterou bych nazvala takovým sedo-lehem. To je taková póza, kdy už sedím, ale od pasu jsem skoro v leže opřená o stěnu. Vážně, musím už vstát k sakru. Odfoukla jsem si svou blonďatou ofinu a prudkým pohybem se zády odrazila od zdi. Teď už jsem seděla. Rozhlédla jsem se. Na hnědé dveře, prasklinu v zdi, stůl, židli a skříň. Vzdychla jsem a stoupla si na bosé nohy. Zastudilo to. Bodejť by ne, když je to dřevěná podlaha a je ráno.

Došla jsem až ke skříni, ze které jsem si vytáhla oblečení. S hlasitým nesouhlasným vzdychnutím, jsem ze sebe vysvlékla věci, ve kterých jsem spala a oblékla se. Když už jsem na sebe navlékla boty a dostala do sebe nějaké to jídlo, které jsem si ukradla z večeře. Chleba.. no, a chyběla mi jen hygiena, do které jsem se pustila. Chyběly mi jen vlasy, které jsem si svázala do drdolu. Vyšla jsem pryč z toho vězení, co mi přináší několik dní ty samé noční můry.

Všichni kadeti se scházeli na jednom a tom samém place. Výcvik, výcvik. Abychom.. nebyli jen zbytečná potrava pro obry. Být pod vedením Keitha Shadise.. řeknu vám, je to sranda. Tedy, alespoň pro mě. Rozdělení do dvojic, jeden voják a druhý bandita či co. Ozbrojený bandita, dřevěným nožem a voják, který ho měl odzbrojit holýma rukama. Nic pro mě. Vynikám v bojích na blízko. Jen by si mě nemusel všimnout. Tohle dělat fakt nebudu. Pomyslela jsem si a rozhlédla se kolem sebe na ty tupce, co to opravdu dělali. Můj krok byl opravdu opatrný a snažila jsem se, aby byl skoro až... neslyšný. Viděla jsem Mikasu, jak „bojuje" se Sashou, nebo jak se ta bramborová dívka jmenuje. Ale.. zřejmě jsem ale nebyla tak moc nenápadná, protože jsem na sobě ucítila něčí pohled. Že by mě nachytal? To by byla sranda. Prohodil můj hlas uvnitř mě ironicky a já se otočila tím směrem, možná už pozdě, protože u mě stál Reiner a Eren.
„Hej, Annie!" křikl na mě Reiner a Eren, jako poslušný psík, šel za ním. Jestli mě zatáhnout do těch blbostí, co dělají, tak je.. od mého myšlení mě přetrhl znovu Reinerův hlas. „Nelíbí se ti velitelovy rozkazy? Víš.. pokud se nechceš ještě víc smrsknout, měla bys výcvik brát vážně. " Pronesl ke mně. Narážka na mou výšku.. Reinere... zamračila jsem se. Ne tak, abych vypadala něco naštvaného k pomazlení. Eren, když zahlédl můj výraz, ztuhl a šlo vidět, že sebou trhl leknutím.

„Nemusíš... nemusíš do ní tak vrtat, Reinere." Pronesl.. vyděšený Eren. Vrtat jo? A smrsknout? Reinere.. zavrčela jsem. Nějakým.. způsobem, se ve mně hromadil vztek. Vztek, který každou vteřinou, nabýval na síle.

„Naučíme ji, jakej má být pravej voják." řekl Reiner. Protočila jsem svými modrými očima.

Takže mě zatáhnou do těch blbostí, co dělají. Pomyslela jsem si. Bylo teplo, slunce svítilo a po čele mi stekla nějaká ta kapka potu. No, ale to asi všem.

„Můžeš začít, Erene." Byl to zase ten hlas, kterej patřil Reinerovi. Ten.. kus dřeva, co má nahrazovat nože, dostal Eren. Připravila jsem se. Pravou nohu jsem dala dozadu. Větší opora. Obě ruce, ve výši hlavy a trochu se nahrbila. Pozice vážně hodna k zabránění útoku.