Rozhlédni se,
do leva, do prava
Nemůžeš se už ani napít
Máš rozpraskané rty
Zima kouše do tvého těla
Svírá
Bodá
Nikdy už neobejmeš tvé sestry či bratry
Neucíťíš vůni květů starého světa
On se totiž rozpadá
Pomalu se ztrácí v mlze
V hnilobě mrtvol
Je to jen přežívání, ne žití
Už nikdy nepolíbíš tvé milované , jsou už součástí toho všeho venku
Toho chaosu
Chaos je i v tvé hlavě
Prodíráš se tím
Nevíš vlastně co je správné
Jestli ty staré pravidla fungují
Co se smí a může
Jestli zabití je jen útěk a osvobození pro člověka
Co já vím
Celé dny jsem zavřená v panelovém domě a pomalu a jistě se utápím ve smutku
Mrznu
Temnota a mráz si podmaňuje můj mozek
Tohle ale není konec
Pro nekoho možná ano ale pro mě nebude
Zastavit čas, prosím ty hlasy křičí
Nesnasim teď svou mysl
Proklínám ji
Proč je vše tak těžké
Padám
Uzavíram se v sobě
Potřebuji aby me někdo popadl za dech
Vytáhl me ven
Možná to tak má být
Každý si píše svůj příběh
Svůj osud má daný
Každý ho musí protrpět
Tak jako obloha je vždy modrá
I za mrazivé období
Nesmím se tomu podat
Musím zůstat
Lidé odcházejí
Věci se mění
Zůstanu naživu pro ně
Jednou také umřu,
Ale teď neDříve štěstím naplněný panelový byt je plný temnoty a strachu.
Pavučiny pokrývají vše
Prach poletuje
Sedím v koutě osamocením pohltěna
Hledíc do prázdného pokoje bojíc se vyjít ven, všude jsou
Všude hlídají
Drží me tu jako v kleci
Poslouchám rádio tedy snažím se naladit aspoň jednu stanici, už žádná neexistuje jen šumění mě doprovází
Svit svíčky v pozadí
V ruce držím tužku a blok snažím se si nějak pomoci,
ale nejde to,
chybí mi moje rodina, nejraději bych se zabila, utekla, odprostila se, ale nejde to, musím tu zůstat,
Zůstanu naživuPootevřela jsem dveře na balkoně vydávající skřípající zvuk.
Byla jsem tam rozhlížící se na pustotu v okolí, něco se ve mě zlomilo, nechci už takhle žít, nechci se schovávat, chci s tím bojovat.
Věděla jsem ze doma mám jeden batoh, který mi možná pomůže, byl táty.. uvnitř byl i jeho nůž , neumím s tím zacházet ani jednoho jsem nezabila, vždy je zabíjel táta. Doma bylo pusto. Našla jsem si něco málo, ale víte byla jsem tam 4 měsíce, odkázána na otce, když odešel musela jsem šetřit s jídlem.
Venku bylo sychrave zimní počasí, počínaje s deštěm.
Svazala jsem si prostěradla do provazu, přemýšlela za co zakotvím svazek, jediné co bylo k pomoci byla postel, doufám že mě to udrží. Pomalu jsem slezala po prostěradlu, bála jsem se, snažila jsme se to překousnout a lézt dál. V okamžiku kdyz jsem si myslela, že jsem se uklidnila a bude vše v pořádku , na okno jedna z těch mrtvol zakřičela a dobývala se ven. Lekla jsem se,
moje srdce se více rozbušilo a já jsem se málem ocitla na zemi. Poprvé co jsem viděla tu mrtvolu mezi 4 očima, táta jím říkal "plesnivci", možná to zní doopravdy lépe než mrtvoly
.
Byla jsem najednou sama vstříc novému světu .
Uslyšela jsem ty jejich zvuky připomínající hororové postavy . Rychle jsme se otočila, jedna z nich se ke mě blížila, snažila jsem se najít ten muž v mé bezedné kapse
*pohni si pohni, dělej * ani nevíte jak se mi klepaly ruce, moje první rána projela krkem, *sakra* , ustupovala jsem až jsem zakopla, stará žena se na mě svalila, její dech pachl po smrti a shnilému masu, druhá rána byla úspěšná.
Najednou jako kdyby se zastavil čas a byl konec, umřela. Její oči zastavili její cas, jako kdyby se vrátila zpět a potom její plamen zhasl.
Můj první úkol byl najít si auto, i když řídit neumím, řídila jsem sice jednou, ale byl to golfový vozík. Takže se nejspíše zabiji.* Hm ano ano...*Žádné auto nemělo v sobě ani kapičky penzínu či nafty, vlastně jsem byla ráda, aspoň se nezabiji při řízení byla jsme odkázána na svoje nohy, moc jsme toho neušla, pořád jsem byla ve městě .
Víte nikde jsem neměla tolik přátel, nikdy jsem moc nechodila do klubu a tak nějak mě to nebavilo, byla jsem ráda doma, moje máma pracovala jako učitelka, díky ní jsme na prázdniny jezdili poblíž Atlantě, měli jsme tvz "druhý dům", milovala jsem to tam, měli jsme tam zahradu, měla jsem vlastní pokoj.. Moje máma zde byla když se svět sesypal, jezdili jsme za ní když mému bratrovi a mě skončila vždy škola.
Nemohla jsem ji ani říct jak jsem ji milovala ...