Fake Lover✔

33x

Dobelhal jsem se k Louisovo domu a chystal se zaklepat. Harry, to dáš!, povzbuzoval jsem se.

Ťuk, ťuk. Ťukyty ťuk.

,,Louisi, to jsem já," vydechl jsem a čekal, až mi otevře. Auto totiž u domu měl, takže doma je - na to, aby šel někam pěšky je až moc pohodlný.

Klep, klep. Klepyty klep.

,,Kdo tam je?" ozvalo se po dlouhé době.

,,Já... Harry," vydechl jsem a opřel se o dveře.

,,Běž pryč, Harry. Nejsem pro tebe moc dobrý.. Bude... bude lepší, když si najdeš někoho jiného, kdo tě bude schopný opečovávat mnohemkrát lépe než já," slyšel jsem, jak potichu vzlykl, ale pak jsem neslyšel nic víc, než jen to nesnesitelné pískání v uších.

,,To nemyslíš vážně, že ne?" vzlykl jsem sakra nahlas. ,,Po tom všem se semnou chceš rozejít?"

,,Harry, bude to tak lepší,"

,,Nebude!" zakřičel jsem na něho a když pootevřel dveře, vrazil jsem do nich.

Vyjeveně na mě koukal. ,,Tohle všechno je jen kvůli tomu, že jsem se s tebou nevyspal? Kvůli tomu, že nejsem prostě připravený?" začal jsem na něho křičet jako smyslů zbavený.

,,Harry," vydechl.

,,NE!" zastavil jsem ho. ,,Pro tebe už Harry nejsem," otočil jsem se na patě a odkráčel z jeho domu.

**

Tlačil jsem se ulicemi a prodíral se lidmi.
Občas jsem nechtíc vrazil do nějakého kancléře, který byl v zápalu hovoru, ale jinak jsem byl jako každý druhý občan. Dobře - až na to, že ti občané nechodí s obrovskými kruhy pod očima, zaschlými potůčky slz a s tváří bledou jako stěna.

,,Harry?" ozval se hlas vedle mě, když jsem zastavil na stanici metra a čekal, až se ten vlak vůbec uráčí přijet.

,,Řekl jsem ti, že pro tebe Harry nejsem. Dělej, jako kdybych byl stěna, protože té se podobám tak moc, že bych řekl, že jsme jednovaječná dvojčata," vyrukoval jsem na něho.

,,Chci se ti omluvit,"

Vykulil jsem oči. ,,Na omluvy je trochu pozdě, nemyslíš? Čekal jsem týden na koleji v pokoji na to, jestli se uráčíš přijít a aspoň mě obejmout a ono se tak nesatalo, takže tu prosím po tom měsíci nehrej svatouška," otočil jsem se k němu čelem, ale to jsem dělat neměl. Ta nebeská modř mě zabíjela a já v ní začal pomalu, ale jistě tonout.

,,Celý ten měsíc jsem se odhodlával za tebou přijít," sedl si na lavičku a já s ním, protože tahle debata bude trvat déle než chvíli.

,,Ha ha ha ha, nebuď vtipný, Louisi, prosímtě," Ironie není nikdy dost, NIKDY!

,,Čím bych si tě mohl získat zpátky?"

Uchechtl jsem se.

,,Ničím jiným, než jen tím, že mi dáš čas, než budu připravený,"