,,Ahoj lásko! Tolik jsem se na tebe těšil!'' usmál jsem se když jsem viděl Kubovu tvář.
,,Víš Kájo,já bych ti potřeboval něco důležitého říct.'' oznámil mi Kuba a políbil mě na čelo.
,,Tak si sedni a já ti přinesu kafe, hm?'' poslal jsem Kubu do obývacího pokoje ale on zůstal stát v předsíni a drbal se na krku.
,,Nemusíš,já stejně za chvíli půjdu.'' hlesl na mě Kuba z předsíně.
Přišel jsem za ním a udiveně jsem se na něj podíval.
,,Káji,ty víš,že tě miluju ale... Měli by jsme se rozejít. Martina v poslední době neustále mluví o svatbě a já se strašně bojím,že nám na to přijde. Promiň ale jinak to asi nepůjde. Není to tvoje chyba ale moje. Odpusť.'' řekl Kuba a já měl pocit,že se najednou sbořil celý svět.
,,Jo to chápu. Tak dobře.'' odpověděl jsem trochu vratce a snažil jsem se skrýt svoje slzami zalité oči.
Držel mě za bradu a chtěl mě políbit na čelo ale já jsem ucukl.
,,Nedělej to ještě těžší.'' odpověděl jsem a otevřel jsem mu dveře.
,,Ale zůstanem přátele? Ne?'' zeptal se mě a vykročil na chodbu,otočil se tváří ke mě, zvedl ruku,podrbal se na hlavě,zamával a odešel.
Jsem šťastný,hodně cestuju,bavím se,nic mě netíží a s Kubou jsme pořád dobří přátelé ale nikdy na ty časy s ním nezapomenu.
