Tajemství školního intru

Část 1

Markét: Po škole jsem šla na školní intr. Odemkla jsem dveře a vešla do pokoje. Vylekala jsem se, když jsem spatřila mé věci poházené po pokoji. Skříň byla otevřená a oblečení z ní bylo na zemi. Fakt jsem byla vyděšená. Pokoj jsem si vždy zamykala a jediný kdo mohl do mého pokoje byly vychovatelé. A ty by to neudělali.

Sikky: Už několikrát jsem viděla na intru několik stínů. Jednou, při rozhovoru s Markét, jsem spatřila trnoví stín. Zrovna když Markét mluvila o růžích tak se to zjevilo. Mělo to tvar postavy, ale mělo to na sobě trny. Vyšlo to z poza rohu skříně a nějakou chvíli se to drželo u ní.

Sikky: Na školním intru jsem bydlela na pokoji číslo 10. Bydlela jsem tam se svou kámoškou a spolužačkou Týnou. Náš pokoj byl asi ten nejvíce aktivní ohledně paranormálních jevů.

Poznámka: Říká se, že je na intru malá holčička, která chodí jen v některých pokojích. Zatím jsme jí viděli jen v pokoji číslo 10 a 9.

Sikky: Při studijce přestalo pršet. Když jsme si šly při vyhlášení přípravy na večerku čistit zuby. Měli jsme fajn náladu pak jako vždy zalezli do postele. Asi par minut po 9:35 jsme uslyšeli jakoby kroky čvachtajici ve vodě za okny na střeše. Ale nepršelo a jako kapáni to neznělo. Ve vzduchu byla cítit voda, ale déšť byl ještě daleko. Jakmile jsme se zvedli bylo ticho. Pár minut na to začalo pršet. Řekla jsem Týně, jestli by nedošla zavřít okno, ale ona řekla, že ne, že se bojí. Od toho čvachtání jsme se cítili divně. Úzkostlivě. Nakonec jsem vstala a okno zavřela. Právě v čas, protože se rozpršelo. Týna se mě zeptala, co má dělat, kdyby něco. Řekla jsem jako vždy ignorovat a pokud to nepůjde vzbudit mě. Lehla jsem si. Přitiskla plyšáka a můj pohled opět zaujal kout mezi oknem a stolem. Nelíbilo se mi, se tam koukat a otočit se zády, už vůbec, proto jsem vzala deku a přetáhla si ji přes hlavu. Zrovna, ale když jsem začala usínat ucítila jsem, jak se mi deka stahuje. Myslela jsem, že je to Týna, ale když jsem se prudce zvedla, ležela u sebe a udiveně na mě zírala. „Co se stalo" ptala se. „Nic" řekla jsem raději a s pohledem upřeným do rohu jsem si zase lehla. Pak už jsem usnula.