Znamení osudu •Larry Stylinson• CZ

#1

Dovedli mě s kapačkou na můj nový pokoj. Ležel tam kluk. Měl rozdrbané hnědé vlásky které mu spadávaly do obličeje. Culil se ze spánku, asi se mu zdálo něco hezkého. Já dostal třetí postel u okna...on měl první skoro u dveří. Takže mezi námi byla jedna volná.

Byl jsem už uvelebený v postýlce ale dostal jsem žízeň a pití jsem si nechal na stolku na druhém konci okna. Miluji sám sebe...fakt. Když jsem vstával tak mi z deky vypadl mobil který jsem odložil. Probudil jsem ho.
Zamrkal a zaostřil mě. Z nočního stolečku si vzal své brýle a koukal na mě, prohlížel si mě od hlavy až k patám. Znervoznil jsem.

-----------------

Vůbec jsem nemohl spát. Měl jsem celou dobu zavřené oči s tím že možná usnu. Vím že do pokoje jsem dostal někoho nového, ale nechtělo se mi se seznamovat. Už tu bylo dost psychoušů kteří se řezali kvůli tomu že měli málo liků na facebooku a tušil jsem že to bude podobný případ.

Uslyšel jsem slabou ránu a tak jsem se ohlídl. Bez dioptrických brýlí vidím hodně rozmazaně tak jsem si je vzal z mého stolečku a nasadil si je. Stál tam jen tak v boxerkách a jakoby zkamenělý s překvapeným výrazem na mě koukal. Měl krásné tělo ale nešlo si nevšimnout těch plno řezanců které měl po rukou i nohách. Vlasy měl v drdolu a tak byly dobře vidět kontury jeho tváře....

Ohh moment na co myslím. Krásné tělo? Dobré kontury jeho tváře? Jsem asi bez holek moc dlouho.

Jen tak v duchu jsem si pořádně pokroutil hlavou a vrátil se zpět do reality.

,,Čau, jsem Louis.'' prohodil jsem ale on sebral ze země mobil a šel směrem kam měl namířeno. Popadl sklenici s pitím a vrátil se zpět do postele. Napil se a vzal si do ruky mobil. Furt jsem ho sledoval. Hlavu otočil na mě,  když zjistil že na něj furt koukám tak rychle odvrátil zrak. Byl takový....stydlivý.

Zavřel jsem oči a tentokrát se mi opravdu povedlo usnout.

  -----------------

Achhh proč mě dali na pokoj s takovým klukem?

Jsem hodně stydlivý protože od mala, když jsem cokoliv udělal, mě hned každý odsoudil a tak se radši držel stranou. A to mi zůstalo do teď. Ale s mým bývalým přítelem to bylo jiné. S ním jsem se cítil tak krásně a milovaně. Vždycky když mi nebylo dobře tak mě objal a řekl krásná slova a hned jsem se cítil líp. Ale ten osudný den....jel domů ale měl autonehodu.

Do očí se mi vhrnuly slzy a já nemohl udržet slabé vzlyky.

Byl jsem s ním v nemocnici každý den a doufal že všechno dobře dopadne ale on to cítil jinak a věděl že to nezvládne.

Po celém pokoji bylo slyšet pípání přístroje srdečního tepu. Byla hrozná atmosféra, strašný smutno.

,,Zayne, já tě nikdy neopustím. Budu tady navždy s tebou slyšíš? Ty to zvládneš, všechno dobře dopadne. Budeme mít baráček se zahradou, psa kterého budeme chodit venčit spolu s našema dětma. Budeme šťastná rodinka. Ty mě neopustíš Zayní. Viď že ne.'' vzlykal jsem. Každé slovo mě hrozně bolelo ale já to nevzdával a snažil jsem se být silný a myslet jen na to že to bude pravda.

,,L-lásko....'' šeptal ,,jsem slabý, ale ty musíš být silný a žít dál. Prosím...neplakej. Miluji tě, a chci aby si byl šťastný ať už se mnou nebo s někým jiným. Si ten nejlepší člověk kterého jsem kdy potkal a určitě najdeš někoho stejně skvělého.'' řekl mi ať nepláču přitom sám plakal. Byl hrozně vysílený.

,,Ne...bez tebe šťastný nikdy nebudu. A nikoho jiného si hledat nebudu protože tu budu mít tebe. Si silný....ano... oba jsme silní a zvládneme to.''

Ne nezvládli jsme to. Ani jeden.

Při vzpomínkách jsem se rozplakal ještě víc. Byl jsem hrozně unavený. Spadl jsem do říše snů.

----------------------------------------------

Hope you like it <3 niallerka17