STAY STRONG ✔

Prolog

Náhle jsem na své tváři ucítila ruku, která zapřičinila štiplavou bolest. ,,Tak se sakra vzpamatuj! Nemůžeš se přece na všechno vykašlat! Musíš s tím skončit!" křičí na mě má rozzuřená matka.

,,Ale jak? Já to nedokážu." rozbrečím se. ,,Potřebuju tvou pomoc." řeknu zoufale a složím se jí do náruče. 

,,Neplač. Já ti pomůžu. Hned zítra zajdeme k odborníkovi a něco spolu vymyslíme." začne mě hladit o zádech a uklidňovat. 

****

,,Takže vy tedy máte problém-" založí si doktor ruce na hrudi.

,,Nemám problém. Já jsem závislá." opravím ho a on si odkašle.

,,Dobře. Jste tedy závislá na alkoholu a marihuaně. Tady vám dám příručku, podle které se budete řídit. První věc, kterou vám doporučuju je, změnit si vzhled. Udělat si nový účes, změnit svůj šatník,cokoli. Hlavně tohle staré tělo vyhoďte někam do popelnice, protože by vás akorát táhlo ke dnu. Paní Morganová, nemusíte si psát poznámky, je to v té příručce." usměje se doktor na mou matku a ta si ihned přestane škrábat do sešitu. ,,Dalším krokem je zbavit celý dům a okolí alkoholu a drog. Také byste vaší dceři měla znepřístupnit možnost, aby si to někde koupila." řekne a já na něj vylekaně pohlédnu.

,,Jak to myslíte?" vyhrknu.

,,Omezit kapesné a možná i klidně vynulovat. Jídlo, vodu a oblečení vám může nakoupit matka. Peníze jsou pro vás zbytečné." řekne s malým pošklebkem. ,,Také byste měla změnit prostředí. Opustit partu, která vás do toho vtáhla. Rozloučit se s nimi a nechat je za sebou." v tom se mi zastaví srdce.

,,Myslíte, že by se měla přestěhovat?" tentokrát vyhrkne mamka.

,,Ano. Někam daleko. Nejlépe i mimo Anglii." to snad ne! ,,A nakonec bych vám doporučil návštěvy terapií a podpůrných skupin. Není to povinné, ale hodně to lidem pomáhá. Tady máte letáčky s podpůrnými skupinami z celého světa. Jsou to ty nejlepší." podá mi složku papíru a já si to začnu prohlížet. 

,,A když to nezabere?" zvednu zrak od papírů a zahledím se na muže ve středních letech s příčeskem a brýlemi. 

,,Tak je tu poslední možnost. Odvykací ústav." řekne a mě přejde mráz po zádech. ,,Ale ty jsi mladá, Alex. U tebe to bude snazší."

,,V to doufáme." promluví mamka a začne se zvedat. 

,,Alex, mohla bys počkat venku na chodbě. Potřebuju si promluvit s tvou maminkou. O samotě." řekne a mamka přikývne. Rozloučím se tedy a sednu si v čekárně na jednu ze židlí.

Rozhlídnu se po místnosti a musím se ušklíbnout, protože všude tady visí letáčky, co mají pomoct, ale stejně se to nikomu nepovede. Nemyslím si, že existuje člověk, který se naučil odvyknout. Podle mě to jsou jen kecy. Dělám to kvůli mamce, protože ta tomu věří. Já ne.

Až teď my dochází, že budu muset dát svému životu sbohem. Budu tu muset nechat všechny své přátelé. Vím, že musím, ale bude to bolet. Ráda bych jim pomohla, protože jsou na tom stejně a někteří ještě hůř, ale nejde to. Nesmím se s nimi vidět. A oni by si stejně nenechali pomoct. Musím na ně zapomenout a připravit se na svůj nový život. 

,,Tak co chtěl?" zvednu se, když do čekárny vkročí moje mamka. 

,,Chvíli jsme mluvili o tobě, ale pak mě pozval na rande." řekne a já vypláznu jazyk. 

,,Fůj! Ne!" zašklebím se a mamka se rozesměje. 

,,Odmítla jsem." uchechtne se a chytne mě kolem ramen. Společně pak vyjdeme z ordinace domů.

Tak co na to říkáte? Je tu nový příběh! Snad se bude líbit. Láskuju vás:*