Ti, kteří přicházejí společně se stíny

Chlad, zima, beznaděj, zápach smrti. Rány, bolest, utrpení. Lidé trpící v neskutečné agónii, žijící jen poloviční život. Nejsou ani mrtví, ani živí. Je to jejich údělem - tedy přesněji trestem. Neexistuje způsob, jak je vysvobodit z okovů. Vina je nejlepším vězněm ze všech a svědomí vyniká nad všemi ostatními žalářníky. Neexistuje Herkules, který by nás jako bájného Promethea vysvobodil z okovů. Šeď je všude a my jsme šeď. Jsme spodinou lidstva: zločinci, vrazi, zloději. Nemáme právo ani prosit o milost. My nemáme ani právo žít, ani zemřít.

      Jaký hrozný zločin člověk musí udělat, aby se stal takovou bezmocnou schránkou bez duše i těla? Já jsem miloval. Tak moc, že bych byl tenkrát za ni ochoten udělat cokoliv. Ale ona mi ublížila. Nebyl jsem schopen přijmout realitu, vyrovnat se se zradou, že i přes sliby nekončících citů ke mně utekla s jiným. Ano, byl jsem naivní, odmítl jsem si to všechno připustit a doufal. Byl jsem hloupý, že jsem věřil v nás. Ale byl jsem i zraněný. Jediným lékem na mé hluboké rány se stal alkohol. Potřeboval jsem ho čím dál tím více. Brzy se můj život rozdělil na dvě části: Tu šťastnou se skleničkou a šílenství bez ní. Ačkoliv jsem pil stále více a více, smutek se netišil. Sáhl jsem po drogách a až v nich jsem našel zapomnění. Ztratil jsem sice práci, život, domov i rodinu, ale drogy mi daly všechno po čem jsem v tu chvíli toužil - hřejivé (ovšem velmi pomíjivé) objetí absolutního štěstí, kdy mě nic netrápilo. Zešílel jsem. Nebyl jsem ve střehu a dovolil stínům, aby se staly mnou a já jimi. V tu chvíli už ze mě nebylo nic jiného, než jen trosku s velikou žízní po, dle mého tehdejšího názoru, spravedlivé pomstě. A tou nemohlo být nic jiného než smrt.  Šeď je všude a my jsme šeď. My nemáme právo žít ani zemřít...

... jen přežívat na pokraji šílenství ...

      Uplynulo hodně času, ale já stále čekal na hranici lidské existence. Na čase mi nezáleželo, věděl jsem, že budu žít, dokud ji, strůjkyni veškerého neštěstí, nezabiji. Až jednoho dne jsem ji spatřil. Kráčela uprostřed ulice, navenek krásná, ale uvnitř prohnilá, stejně jako vždy. Nevěnovala nám nic jiného než hnusný pohled plný pohrdání, jako by si neuvědomovala, že my, lidé bez domova, jsme mnohem více lidmi než ona. Sevřel jsem uklidňující chladivé ostří nože ve své pěsti, z ran se mi okamžitě vyřinula temně rudá tekutina. Horká krev zbarvila ostří nože, ale já nedbal žádné bolesti. Vyrazil jsem z podřepu, má ruka nemohla minout cíl. Hedvábný svetřík se zbarvil barvou mého vítězství. Se zděšeným výrazem pohlédla na čepel, která jí trčela z hrudi. Dýka prošla přímo srdcem, tím zlodějským orgánem, který ze mě udělal něco méně než nic. Stal jsem se šedí jen kvůli ní. Přinutila mě trpět a já ji zabil, i když už bylo příliš pozdě. Šrámy, které mi způsobila, se už nemohly zahojit. Stejně jako rána do srdce. Zatáhl jsem nožem směrem ke mně, aby na mě vystříkl proud krve, té, po které jsem tak dlouho prahl. S jistým uspokojením jsem na sebe nechal proud drobounkých kapek dopadat. Ne, tohle bylo málo. Ublížila mi moc na to, aby mi pouze její smrt mohla vyléčit ranky. Žádná úleva se nedostavila. Jen větší prázdnota než vesmír samotný. Vydal jsem se na cestu vstříc neznámu, smrti, kterou jsem měl všude rozsévat, neboť pouze jedna mé unavené duši nestačila. Mé stíny mě měly už zcela ve své moci, vzaly si mé tělo i duši. Šeď je všude a my jsme šeď. Nemám právo žít ani zemřít...

... jen brát lidské životy ...

         Studená kovová pouta mi rvala maso ze zápěstí. Z ran mi už dávno přestala vytékat krev, ale nahradil ho odporný nažloutlý hnis, jak se zranění zanítila. Nehty mi už dávno slezly z prstů, zbyly mi jen zčernalé kusy masa na jejich místě. Žilami mi koluje otrávená voda. Každým dnem zde se rozpadám více a více, pomalu začínám měnit tvar na pouhopouhou našedlou hmotu, nepřipomínající nic z našeho světa. Už i má kůže zmáčená potem nabrala popelavou barvu prachu, který je zde všudepřítomný. Veškeré vlasy mi vypadaly a na mé holé lebce září ohnivé jizvy po vypálených znacích. Nejedl jsem už roky, mé dřívější bříško se už dávno vytratilo, místo něj se mi teď žebra vyřezávají ven z těla. Každým dnem očekávám tu chvíli, kdy konečně protrhnou moji chabou kůži a vyvalí se ven z té ubohé tělesné schránky, která se kdysi nazývala mnou. Uši ztratily schopnost slyšet, nos cítit vůně, ústa rozeznají už jen hořkou chuť a oči vidí jen má pochybení. Žiji či nežiji si takto hlavou vzhůru nohama, krev mi buší do lebky, zatímco já se jen učím přijímat život. Takový totiž on je. Nemilosrdný a krutý vás uvrhne do cely z ocelových mříží, abyste se zde váleli ve vlastních výkalech, jen proto, že jste milovali. Stal jsem se něčím, co nápadně připomíná noční můry. Do duše jsem měl už navždy vypálena ta slova, to ona mě hubí zevnitř.  Písmena zářící ohněm zkázy:  Šeď je všude a já jsem šeď. Nemám právo žít ani zemřít...

... jen přijímat nekonečné utrpení ...

            Mojí celou někde uprostřed nic a ničeho se nese pach mrtvol. Kolik takových nebožáků, jako jsem já, tu asi bylo přede mnou? Co hrozného provedli oni? Na ničem z toho už nezáleží. Jsem jen zrůda bez naděje. „Na ničem už nezáleží, jo? Vzdal ses dříve, než jsem čekala, ačkoliv ostatní se zhroutí zpravidla celkem rychle. Mnohem dříve. Už budeš hodný, ty svině?!", zašeptal někdo ve tmě. Z té se začalo šířit i světlo, které mě v prvních okamžicích po několika letech strávených ve stínech téměř oslepilo. Připadal jsem si, jako kdyby někdo popadl kus žhavého uhlí a přitiskl mi ho na oční víčka. Párkrát jsem zamrkal, abych se alespoň trošku rozkoukal. Kovové zavrzání dveří mi prozradilo, že postava, kterou jsem spatřil jen matně, zrovna vchází dovnitř cely. Až po nějaké chvíli mi to došlo. Tohle je dívka. S havraními vlasy, které jí lemují tvář. Ústa zkroucená ve potměšilém úšklebku, oči plné vzteku, ale i inteligence. Čišela z ní autorita a já se jí skutečně, nefalšovaně bál. Přistoupila ke mně, svým ukazováčkem mi nadzvedla bradu, ačkoliv by se zdálo, že se mne štítí. Kdo by se jí divil, hořce jsem si v duchu povzdechl. „Silná zlomená duše, to se každý den nevidí. Většina se tu začne měnit až po měsíci, věděls to? Nejspíš ne... Tys jen občas zaskučel. Několik let, to už je velmi slušný výkon. Všechny mé hračky jsou na nic, hned se rozbijí a nedají se využít. Ne doopravdy.", zašeptala dívenka. Nemůže jí být víc jak deset, uvědomil jsem si, ale přesto má sílu. Rozčileně si to přede mnou začala rázovat po cele, namotávala si pramínky svých kadeří na prst. „Zasloužil bys smrt, přeci jenom jsi toho už vytrpěl dost. Ale na někoho takového jsem přesně  čekala. Hovado bez jakékoliv morálky, ochotné si zachránit jen vlastní zadek. Přesně takový totiž jsi - budižkničemu, který je ochoten zabíjet. Víš, čím je toto vězení tak výjimečné?", otázala se mě s úsměvem na rtech. Luskla prsty a najednou se okolo nás objevilo mnoho dalších světýlek. Všechna si plula prostorem, najednou se ze tmy vynořilo mnoho dalších cel podobných té mé. Každou obýval zoufalec podobný mně, s tím rozdílem, že všichni na tom byli o dost hůře než já. Viděl jsem muže, který se oběsil na svých vlastních poutech. Pohled na tu beznaděj mi rval srdce. „Že zlomí každého do pár týdnů. Tak dlouho ho přežijí jen velmi silné osobnosti. Prohnilí tvorové plní zloby nebo andělsky čisté duše. A ty to druhé rozhodně nejseš. Každému, kdo je napraven, udělím smrt. Ty jsi proces zvládl, ale pořád si myslím, že tento trest není dostačující. Tvé skutky byly vysloveně ohavné. Proto si přeji, aby ses stal jejím ochráncem. Jejím stínem.", mávla dívka prostorem a všechna světla uhasla. Cítil jsem, že se v tu chvíli něco se mnou změnilo. Pouta zařinčela, jak jsem se z nich bez problémů vyvlíkl. Opět jsem ale byl v absolutní tmě. Mé obavy ale brzy přerušil plamínek sytě rudého ohně, který se brzy začal šířit všemi částmi cely. Brzy mě divoké plameny pohltily, zkroutily moji schránku do šedivé maličké kuličky, ve které jsem zůstal uvězněn. Dívka jen drobný míček popadla a přitiskla si ho k obličeji. „Ach, ti hloupoučcí lidé," jemně zašeptala. „Myslí si, že všechno dělají z lásky. Přitom jenom maskují jen své vnitřní démony. Není to zábavné? Zeptej se kteréhokoliv z nich na to, co je to láska. Žádný nebude znát odpověď. I přesto se neustále diví, že trpí. Ono je ale lepší pociťovat bolest než si přiznat vlastní chybu, že ano?"

Šeď je všude a já jsem šeď. Nemám právo žít ani zemřít...

... jen si sám ve stínech lhát.