One Shots-One Direction

1.Manchester

Naposledy se zkouknu v zrcadle. Bílé tílko a zlaté kratásky. Není to vlastně úplně zlatá, spíše taková hnědozlatá, jako odstín zlaté a hnědé. Sakra už zase plácám blbosti, to jsem celá já. Když jsem nervozní vždycky říkám kraviny. Moje tmavě hnědé vlasy s blond ombré mám volně rozpuštěné a na obličeji nemám žádné líčení jelikož se mám na místo dostavit neupravena. Frustrovaně si prohrábnu své vlasy, které mi sahají až nad zadek. 

,,Klid Elisabeth, nic se neděje. Bude to dobrý." snažím se uklidnit sebe samu. Ne, že by to nějak extra pomohlo. Vezmu do ruky kabelku a seběhnu schody dolů do obýváku kde už na mě čeká mamka. 

,,Sluší ti to tak můžeme ?" zeptá se. 

,,Děkuju a jo můžeme." pousměji se a tak opustíme náš byt, který se nachází v Manchesteru. Nasedneme do mamčina auta a rozjedeme se ke stadionu. Trvá to asi patnáct minut než zastavíme kousek od něj. 

,,Mamí jsem strašně nervozní." přiznám. 

,,El neboj zvládneš to. Jsi talentovaná a já věřím, že z tebe všichni budou valit oči." povzbudivě mě pohladí po rameni. 

,,Doufám, že máš pravdu, tak pa a uvidíme se večer ?" zeptám se. 

,,Jo, přijedu pro tebe až koncert skončí." usměje se na mě. Na rozloučení jí obejmu a poté vystoupím z auta. Dojdu ke vchodu na stadion, kde stojí dvě gorily a koukají na mě. 

,,Ehm, dobrý den já jsem Elisabeth Holmes, vyhrála jsem tu soutěž a........" chci pokračovat, ale jeden z nich promluví a já jsem za to vlastně ráda, protože nevím jak bych pokračovala. 

,,Jo to jsi ty. Budu jen potřebovat občanku." řekne. Už nevypadá tak strašně. Přikývnu, vyndám peněženku, ze které vytáhnu občanku a ukážu mu jí. 

,,Tak to je vše v pořádku, pojd já tě zavedu dovnitř za ostatními." na jeho tváři se mihne lehký úsměv, možná proto, že si všimne jak jsem nervozní. 

,,Dobře, děkuju." také se na něj pousměju a poté ho následuji do útrob tohoto stadionu. Panebože, tady je obří. Procházíme přes obrovskou plochu kde budou stát diváci. Kolem nás jsou tribuny na sezení a přímo naproti je obrovské podium, které ještě, ale není zcela postaveno. Do čeho jsem se to zavrtala. Zamíříme do zákulisí.

,,A ty musíš být Elisabeth." objeví se u nás najednou Ariana. 

,,Ehm jo, to jsem." snažím se neznít tolik nervozně, ale ne, že by to šlo. 

,,Ahoj moc ráda tě poznávám." usměje se na mě a poté mě obejme. 

,,Já tebe taky." lehce plaše jí opětuji úsměv.

,,Tak já půjdu, zvládnete to už ?" promluví ten bodyguard směrem k Ari, která přikývne a poděkuje. On se poté otočí a odejde. I já za ním ještě křiknu poděkování a poté svůj zrak přemístím opět na Ari. Perfektní jako vždy. Perfektní líčení, vlasy, prostě všechno. A já tady vedle ní nenamalovaná. 

,,Tak jak jsi se na dnešek těšila ?" zeptá se mě. 

,,No těšila, ale zároven jsem celkem nervozní. Však víš z toho všeho." 

,,Nebud. Určitě to bude v pohodě. A nás všech se neboj my nekoušeme a prostě nás ber jako naprosto normální lidi, protože to jsme." usměje se na mě. Fajn tak docela mě uklidnila. 

,,Pokusím se." poprvé se zasměju. 

,,Tak pojd já ti je představím." řekne a následně se rozejde zákulisím. Jdu za ní než dojdeme k nějakým dveřím.