Horror Příběhy

Kůlna

Rodiče mi vždy říkali že nesmím chodit do kůlny v lese za našim domem.
Jednou za mnou přišel kamarád, Rendy, s nápadem všem dokázat že nejsme srabi. ,proč jsem souhlasil?'
Nastala noc kdy měl být náš plán uskutečněn.
Jen tak stojím ve studené noci, která mě zžírá až se z toho neumím pohnout. "Kde je?" Můj hlas byl roztřesený, jako když bych vyděl ducha.
"Čau!" Pozdravil mě Rendy s drsňáckým hlasem jako vždy. "Kde jsi sakra byl. Je hrozná kosa. Příště nikam nejdu." Žádné příště už ani být nemohlo. "Sorry. Hledal jsem baterku. Tak jdem?" "Jasně." Odpověděl jsem.
V lese už taková zima nebyla. Vysoké kostry stromů a jejich koruny lámaly průvan, jako kdyby nás před ním chtěli skrýt. Větvičky pod našima nohama praskali, jako kosti. Kdo ví, jestli to tak nebylo.
Stála tam. Stará, schátralá a zubožená chata pokryta prasklinami a dírou ve střeše. "Nevypadá tak děsivě jak jsem myslel." Povzbudil mě rendy, když viděl můj výraz. Pokrčení rameny bylo jediné, co mi tělo v tu chvíli dovolilo. Rendy dlouhými, ale pomalími kroky došel ke dveřím, strašidelné stavby a otevřel je. Nic tam nebylo vidět, pokud nešlo o místo kam dopadal měsíční svit. Už jen krok dovnitř byla chyba. Přejem mi mráz po celém těle. Chvíli trvalo než si naše oči zvikli na odstíny, tvar a umístění různých předmětů a nábytku.
"Prask!!!" Prudce jme sebou škubli a otočili se. "To byl jen průvan." Řekl Rendy a zamířil k jedné ze stěn. Ani nevím kde tu baterku měl. Trochu mě to ostré světlo oslepilo když ji zapnul. "Co... co to je?" Zeptal se nečekaně ustrašeně. Udelal jsem pár kroků k němu. Měl jsem zareagovat jinak když to mé oči spatřily. "Buddy?" Šeptl jsem, když jsem to viděl. Ležel tam. Můj nedávno stracený pes, s rozpáraným břichem, krví okolo a vymnutými vnitřnostma. Vedle něj byly řetězi, kterými byl připoután a nůž, potřísněn krví. Má ruka automaticky skočila před má ústa. Udělalo se mi zle. "Bože. Sakra, sakra, sakra!" Zaklel Rendy a když se otočil s tím že odejdem, zkameněl. Byla chyba že jme sem šli. Přímo u dveří stála, vysoká, vychrtlá postava, s širokým úsměvem, vykulenýma, podlitýma očima, s krví všude po šatách, které na ní vyseli jako na věšáku a ruce měla kostnaté, s rudým zbarvením. "P...proboha." Šeptl Rendy, s rozklepaným hlasem.
Po chvilce pouhého stání, se to po nás vrhlo. Vyhnul jsem se, ale Rendyho to chytilo. Poznal jsem to podle víkřiku. Jenže mé tělo se nezastavilo. Jako kdyby mě nechtělo poslouchat. Mé nohy mě nesli ke dveřím. "Pomoc! Nech mě na... aaaa..." To co následovalo bylo víc než nechutné. Silné křupnutí Rendyho kostí a nepatrné hltání. Otevrel jsem dveře a vyběhl ben. Nezastavoval jsem se. Celí les mi najednou přišel tak nekonečný.
Za hranicemi lesa, mé nohy selhaly. Klopítl jsem. Otočil jsem se na záda a podíval se k lesu. Stála tam. V rukou držíc mého kamaráda, mrtvého kamaráda. Nevím proč se ke mě nerozběhla, ale otočila se a zmizela ve dravé tmě lesa. Zbrkle jsem se postavil k domu a zavřel za sebou.
Druhý den nám policie řekla že tam nic nenašli. Nic co jsem popisoval. Kromě Buddyho, mého psa, a Rendyho. Dodnes se neví co se tam stalo. O mě se všude mlubí jako o vrahovi, který zabijí když o tom nikdo neví. Ani já. To není pravda. Lituji že jsem tam tu noc šel. A hlavně lituju toho, že jsem na místě Rendyho, nebyl já.