Není úniku!

Městečko

Další nudný den v Bevil Oaks, což je malé městečko v Texasu. Nejsou zde ani pořádně bary, diskotéky a ani jiná místa, kam se dá jít a proto dnešní večer zůstávam doma. Ale naštěstí zitra jdu s kamarády chlastat, což bude velká akce v lese. Minuly rok dokonce dojela policii, jak jsme byli hlasití a to je les od města docela daleko.

Celý dům je dnes můj...brácha odjel se svou kapelou do Finska a rodiče jsou pracovně v Turecku, ale ja se nudím doma. Radši, abych se nezaobíra těmito myšlenkami, tak jsem se rozhodla vypnout televizi, ve které dávali jako každy večer nic, tak jsem šla do kuchyně. Než jsem však otevřela lednici muj telefon, který se nacházel na lince, protože se nabíjel se najednou ozval. Přišla mi zpráva. Vzála jsem svůj telefon a otevřela ho. Byla tam zpráva od Kevina. Je to můj kamarád s výhodami...bylo by docela fajn, kdyby se nyní nudil stejně jako ja. Otevřela jsem zprávu a v ní bylo: Ahoj kočičko, copak děláš? Nemůžu přijít? Nad tou zprávou jsem se musela zasmát, protože jsem to čekala. Tak jsem mu hned odepsala: V 22 ať jsi tady. Odpovědí od něj bylo jen budu tam.

V deset zazvonil zvonek u hlavních dveří. Ach on je tak přesný...tak jako vždy. Otevřela jsem dveře a stál tam Kevin se svým krásným úsměvem. „Ahoj krásko...mohu dál?“ upíral na mě své modré oči a prohlížel si mě od hlavy až k patě. Myslím, že musel být nadšen, protože mám na sobě jen saténový župan. „No jistě. Pojď dál.“ prošel okolo mě a než jsem stihla zavřít dveře už seděl na pohovce v obyváku. „Tak pojď ke mně. Čekal jsem tak dlouho.“ přitáhl si mě k sobě a já si na něj sedla. „Ano to byla vážně doba ty dvě hodiny, ktere jsi musel přežít beze mě.“ uchechtla jsem se a on mi za to zmáčkl zadek. „Neprovokuj mě.“ laškovně dodal Kevin. „Vždyť ty to máš rád.“ objala jsem ho okolo krku a přitiskla se na jeho horké rty. Jeho tělo mluvilo za vše chce mě hned a tady.

Uslyšela jsem ránu z venku, a tak jsem se šla podívat z okna. Viděla jsem pouze pouliční lampu a mizející stín. „Co se děje?“ ozvalo se z mé postele. „Ale slyšela jsem nějaké zvuky, a tak jsem se šla podívat.“ otočila jsem se na Kevina, ktery byl celý nahy v mé posteli. „To musela byt kočka, která něco zhodila. A nyní se vrať ke mně.“ poplácal druhou půlku postele, abych už šla za ním. „Asi máš pravdu...možna jsem krapet paranoidní.“ lehla jsem si ke Kevinovi a ten si mě přitiskl k sobě bliž. A chvíli jsem ještě přemýšlela jestli, ten stín patřil opravdu kočce.

Ták po sto letech jsem zpátky s novým příběhem. Co se asi příště stane? No nejspíš se něco zvrtne....