Nasupeně kráčela dolů ztichlou ulicí.
Všude byla tma. Ne úplná, ale město šetřilo. Svítila jen přibližně každá pátá lampa na jedné straně ulice. Po těle jí přeběhla husí kůže, a tak si k sobě o něco víc přitiskla pletený pulovr, její jedinou ochranu před studeným vzduchem.
Měla na sobě černé koktejlové šaty. Dnes večer se mu chtěla líbit. Věděla, že její štíhlou postavu s dlouhýma nohama jí závidí každá žena.
Věděla, že ji obdivuje každý muž a závidí jejímu společníkovi. Chtěla Jakeovi udělat radost. Chtěla se mu znovu líbit tak, jako zpočátku. A snad i zažít takovou noc.
Místo toho se neskutečně pohádali.
Ji dráždily neustálé telefonáty Jakeových zaměstnanců a to, že nebyl schopný ani při společné večeři vypnout mobil a věnovat pozornost jen jí. Splnit tyto požadavky nebylo nic složitého pro většinu mužů v jejím okolí, přestože jim nevěnovala jediný pohled. On toho schopný nebyl.
Jeho dráždily uslintané pohledy všech mužů kolem. Věděl, že by své ženy vyměnili za tu jeho v okamžení a nadšením by skákali do stropu. Ale Michel byla jeho. A nehodlal se o ni dělit. Byl naštvaný i na ni. Vyzývavější a víc sexy šaty na ní snad ještě neviděl. Jistě, že se mu to líbilo. Jen zkrátka... ti muži mu lezli na nervy.
Večer nemohl dopadnout jinak, než se zvrhnout v hádku. Zvlášť poté, co oba něco vypili, zdály se jim jejich problémy mnohem větší a podloženější než skutečně byly. A hádka v restauraci plné lidí jejich omámeným myslím připadala naprosto přípustná.
Když už to nevydržela, zvedla se a odešla. Auto řídit nemohla. Na taxík neměla peníze, protože peněženku bral Jake.
A tak šla pěšky. Stejně si potřebovala provětrat hlavu. A ve tmě alespoň nikdo neviděl její slzy vzteku a bezmoci.
Kráčela dolů ulicí a kolem se rozléhal klapot černých, třpytivých lodiček. Těšila se domů, za svou dvouletou dcerkou. Milovala ji víc než cokoli. Její šťastný úsměv, veselé čertíky tančící v jejích očích, tleskání ruček a nadšené objetí toho drobného tělíčka. To zažvatlání, láskyplné první slovo "ma-ma."
A milovala Jakea. Věděla, že se co nevidět usmíří. Milovali jeden druhého, tím si byla naprosto jistá. I jejich hádky byly většinou jen důkazem hlubokých citů k tomu druhému. Věříte na spřízněné duše? Přesně to oni dva byli. Vždycky si zákonitě museli najít cestu zpět jeden k druhému.
Vlastně už teď se začínala znovu těšit na Jakeovo pevné objetí a upřímný úsměv. Jen tak pro sebe se pousmála a přehodila si přes ramena dlouhé, plavé, vlnité vlasy.
Najednou zaslechla kroky. Netušila kde. Srdce jí začalo bušit až v krku, ale nezrychlila, ani nezpomalila. Druhý chodec by to okamžitě uslyšel podle klapotu jejích bot.
"Dobrý večer," vydechl někdo za jejímy zády. Úlekem sebou trhla.
"Do-dobrý." Vysoukala ze sebe a snažila se uklidnit. Stál za ní mladík, kterému mohlo být nanejvýš 25 let. Byl... krásný. Musela to sama uznat. O hlavu vyšší než ona, delší hnědé vlasy vyčesané nahoru a smál se na ni oříškovýma očima.
"Nevím, jestli neobtěžuji... ale mám dotaz," nakrabatil nejistě čelo.
"Jen mluvte," povzbudivě se usmála.
"Mám tady někde schůzku s kamarádem, v baru.. nevím, jak se tam dostat a... je mi vážně trapné o to žádat tak pohlednou mladou ženu jako jste vy, jenže tady bohužel nikdo jiný není. Nezavedla byste mě tam ?" usmál se.
Ten úsměv ji naprosto odzbrojil.
"Jistěže můžete. Bar je tu jen jeden. Vlastně... je to spíš takový pajzl. Nejspíš jste tohle místo pro schůzku nevybíral vy, že ne?"
"Možná vás to překvapí, ale místo, kam mířím jsem určoval jen a jen já." Tajemně se na ni podíval.
"Tak.. dobrá, pojďte za mnou," nejistě se k němu otočila zády a zabočila do úzké, černé uličky.
Mluvila k němu a on neodpovídal. Jelikož se neotočila, nemohla vidět jak se jeho úsměv mění na vyloženě vražedný pohled.
Z ničeho nic jí někdo zacpal ústa a smýkl s ní ke zdi.
Začala se okamžitě bránit.
Odměnou jí za to byla tvrdá rána do břicha. Ucítila v ústech železitou pachuť krve.
"Křič, jak chceš, nikdo tě neuslyší," zasyčel jí zle do obličeje. Najednou jí nepřipadal krásný. Viděla v něm zvíře. Monstrum. Nejspíš přesně to i byl.
Praštil ji do obličeje. Nohy se jí podlomily a viděla rozmazaně. Nevnímala bolest, jediná její myšlenka byla, že tady svou holčičku nemůže nechat. A že poslední slova, která měl Jake slyšet měla být "miluju tě, " protože to tak bylo.
Pokusila se se zatnutými zuby vymanit. On se jen zasmál.
Ještě dvakrát udeřila pěst muže do obličeje mladé ženy. Pak se ulicí rozlehlo tupé křupnutí a zvuky boje utichly.
O TÝDEN POZDĚJI
"A sakra!" zaklel pro sebe. Popadl vysílačku a stiskl tlačítko.
"Myslím, že ji máme. Strážník Cullet, přepínám."
Přišel blíž. Pomalu se rozkládající tělo nepříjemně zapáchalo. Jistě to byla pohledná mladá žena, s dlouhými plavými vlasy. Velice atraktivní pohřešovaná žena s milující rodinou.
Rozhodně je to právě ona.
Obličej měla znetvořený. Ležela v kalužích krve a jistě byla znásilněna.
O DVĚ HODINY POZDĚJI
Přijel muž-velmi pohledný muž v rodinném autě. Vyskočil ven a ihned zamíříl ke skupince policistů. Modlil se spoustu dní, aby mu Michel našli. No, teď by dal cokoli za to, aby byla dál pohřešovaná. Doufal.
Ukázali mu fotografie nalezené ženy. Nohy ho neudržely a zatmělo se mu před očima.
Byla to jeho Michel.
Michel, se kterou se onen večer mohl okamžitě usmířit.
Michel, kterou nemusel nechat odejít samotnou.
Matka jeho holčičky.
Michel, kterou mohl začít hledat mnohem dříve.
Ta, kterou miloval celým svým srdcem.
Složil hlavu do dlaní.
Jedna policistka vyrazila k autu, kde sedělo na zadním sedadle malé děvčátko. Cosi drželo v rukou.
"Copak máš, maličká?" holčička se neznámé paní lekla ale po chvilce onu věc obrátila směrem k ní.
Na fotografii byla nádherná žena s blond vlasy a modrýma očima. A právě tahle holčička. Objímaly se a obě se šťastně smály do fotoaparátu.
"To je..." vysoukala ze sebe žena.
"Ma-ma," špitla holčička.
Žena se ohlédla na černý pytel ležící na nosítkách, který byl na druhé straně parkoviště. Snažila se potlačit slzy.
"Mama tejská," řekla holčička a usedavě se rozplakala.