Soumrak
V celém světě se dějí tajemné věci. Tajemství, která nikdy nevyšla na povrch, zmizení lidí, kteří se nikdy nenašli, pomsty, které nikdy nebyly naplněny a vraždy, které jsem vykonala já…
♦†♦†♦†♦†♦
Sedím u stolu a píšu dopis. Jak to jen je dlouho? Ach ano, téměř pět let, co tohle všechno začalo. Od zhruba té doby si vedu svůj seznam i když to začalo mnohem dřív. Pak přišla na řadu rodina a ti zbylí…až do teď. Ti co přežili se můžou považovat za šťastné. Už totiž nechci dál žít. Nechci dál pokračovat v tom utrpení, které jsem si sama přichystala. Je to k smíchu?
Ano velmi. Každý detektiv, policista či odvážný hoch by se smál. Aby slavná vražedkyně Carmen dostala výčitky svědomí jen kvůli pohledu jednoho malého vystrašeného dítěte. Přitom jsem jich už tolik zabila…
Uroním několik slz. Uběhl den od té doby, co na mě to dítě pohlédlo, přesto…zdá se to jako věčnost. Změnila jsem se. Celkově. Už věci ani smrt neberu tak lehkovážně jako předtím.
I tak mi, avšak bylo jasné, že tento den jednou přijde. Buď bych se zavraždila sama se slovy "Mě nedostanete!" nebo by mě konečně přišli zatknout oni a pověsili by mě.
Zatímco jednou rukou přepisuji do dopisu jména ze seznamu, levičkou otevírám šuplík a letmo se v něm prsty překrytými bílou rukavicí přehrabu. Je obtížné najít ten správný nástroj naslepo, ale když se omylem říznu o její skvostnou čepel, nemohu si ji s žádnou splést. Vyndám ji z šuplíku a položím na stůl vedle dopisu. Poté, co to dopíšu se bude hodit.
Letmo do zahnědlého papíru nakouknu. Některá jména znám sice nazpaměť, ale vypisovat všechny nechci. To bych psaním dopisu spotřebovala moc času a moc papíru.
"Margaret Dolores Haystenová.
Cassandra Defautová.
Anne-Marie Charlotta Kormeanová."
Přeložím namátkově ještě pár slavných jmen mých obětí a připíši je k seznamu sedmnácti lidí.
Pohledem přejedu před úhledný papír. Perfektní. Chybí jen jedno. Podpis. Natáhnu se přes stůl na svíčku a zapálím jí. Nechám jí chvíli hořet, aby se udělal vosk a poté ho nechám skapat na papír. Dokud je měkký, ponořím do něj prst a udělám tak nezaměnitelný otisk. Dílo bylo u konce. Dopis složím a vložím do připravené obálky. Nikdy jsem se necítila tak připravená na to, udělat další krok. Tentokráte poslední. S menšími obtížemi se zvednu se židle a nadzdvihnu si suknice. Sice nosím mnohem lehčí šaty, než se na dámu slušilo, ale potřebuji být trochu obratná. To mi tamty šaty neumožňují, proto jsem přešla k obyčejným šatům, jaké nosily selky na venkově. Pěkné a přitom jednoduché. S dopisem v jedné ruce a dýkou v levé přistoupím k velkému střešnímu oknu a podívám se po téměř spícím Londýně. Už se nesvítilo v žádném domě, všichni spali tvrdým spánkem. Až na ni. Pozdvihnu dýku a udeřím do skla. Nesnáším být uvězněna i když je to jen místnost.
Sklo se roztříští a v miniaturních střípcích mi dopadne k nohám. Vidíte? I ono se přede mnou klaní…
Několika malými krůčky se dostanu až na úplný okraj, tam kde se skutečnost promíchává se snovou realitou. Ještě jeden krok a není cesty zpět. Opravdu to chci takhle udělat? Rozvážně pokývám hlavou. Ano, chci. I já musím platit za své hříchy. Zhluboka se nadechnu a bez mrknutí obrátím svůj zrak k Bigbenu. Zbývá jen několik desítek minut do půlnoci, nesmím to prošvihnout.
