Probudila jsem se v uzavřené, temné místnosti s těžkým vzduchem. Nebyla tu žádná okna a v té tmě jsem neviděla ani na nos. Klepala jsem se zimou a snažila oživit vzpomínky z toho, co se dělo před tím. Marně. Nemohla jsem si vzpomenout na to, co jsem dělala před tím, připomínaly se jenom ty, které jsem chtěla zapomenout. Z té tmy, ticha a špatných vzpomínek jsem začala panikařit. Věděla jsem, že musím zůstat klidná, ale nešlo to. Ticho bylo zabiják. Slyšela jsem bít svoje srdce. Začala jsem přemýšlet o tom, kde všude jsem. Mohla jsem být v nějakém bunkru nebo vězení nebo...
Ticho a myšlenky přerušily něčí kroky a mužské hlasy. Muži mluvili japonsky, ale přes ocelové dveře bylo jenom málo rozumět. "Přivést...dívku...?" Kroky se zastavily před dveřmi mojí cely. Otevřely se a silné světlo mne na chvíli oslepilo. Dva muži menší postavy si to namířili ke mně a třetí stál ve dveřích a koukal na nás.
Začali mne odvádět někam do neznáma, ale stihla jsem si všimnout, že dva z nich mají vojenskou uniformu a jeden je v dlouhém, bílém plášti.
Ocitla jsem se upoutaná koženými pásky na studeném, ocelovém lůžku. Pořád jsem nebyla jistá kde jsem, ale brzy mi došlo, že jsem buď v koncentračním táboře nebo někde jako pokusný králík. Muž v bílém držel něco v ruce. Pořádně jsem na to neviděla, moje vidění se rozostřovalo.
V místnosti byly asi tři osoby i se mnou. Já a ještě ty dva, kteří mne sem odvedli. Něco si mumlali pod vousy.
Jeden se přiblížil a vzápětí jsem ucítila slabé štípnutí v místu předloktí. Nejdřív bylo cítit místo injekce málo, avšak za chvíli se drobná bolest rozrostla v mučivou. Zaťala jsem zuby a pěsti, abych ten pocit přestala vnímat. Snažila jsem myslet na něco jiného, protože když na to, co se teď děje, budu myslet, bude to bolet ještě víc. A pak to přišlo...
...Upadla jsem do postele. Po celém dni práce velmi oceníte odpočinek. Jsem v koncentračním táboře teprve pár dní a už umírám. "FUJISAKI!!!".Někdo venku něco křičel. Chudák holka, vypadá, že má velký problém. Vztala jsem a šla se kouknout ze stanu. Jeden poručík mířil rovnou ke mně. "Jsi s ostatními ženami transportována do koncentračního tábora na sever." Pak jsem si uvědomila, že já jsem Fujisaki. I když moje pravé jméno je Min, Min Lee a jsem z Koree. Přejmenovali mne na Fujisaki, protože japonci tu teďka vládli Asii a Čína se o lidi z Koree nějak nezajímala. Museli jsme pracovat celý den, bez přestávky, s minimálním množstvím jídla. A teď jsem měla být transportována někam na sever...
Příští den jsem už byla ve vlaku s dalšími šestnácti ženami ve věku asi 20-30 let. Jeli jsme už asi 2 hodiny a vlak nevypadal, že by měl v úmyslu zastavit. Bolela mne zadnice a prázdně jsem zírala do stropu vagónu. Nic moc jsem nevnímala, byla jsem úplně unavená a jídlo jsme neokusili od rána. Vyplňovala mne prázdnota. Prázdné myšlenky, prázdný pohled do prázdna. Jediné co jsem cítila byla bolest, hlad, chlad...
Bolest se rozlézala po celém těle, nejenom fyzická, ale i psychická. Chtěla jsme přestat myslet... Mozek neposlouchal.
...Vystoupily jsme před branami pekla, kterému teď budeme říkat "náš domov"...
