Probudila jsem se v uzavřené, temné místnosti s těžkým vzduchem. Nebyla tu žádná okna a v té tmě jsem neviděla ani na nos. Klepala jsem se zimou a snažila oživit vzpomínky z toho, co se dělo před tím. Marně. Nemohla jsem si vzpomenout na to, co jsem dělala před tím, připomínaly se jenom ty, které jsem chtěla zapomenout. Z té tmy, ticha a špatných vzpomínek jsem začala panikařit. Věděla jsem, že musím zůstat klidná, ale nešlo to. Ticho bylo zabiják. Slyšela jsem bít svoje srdce. Začala jsem přemýšlet o tom, kde všude jsem. Mohla jsem být v nějakém bunkru nebo vězení nebo...
Ticho a myšlenky přerušily něčí kroky a mužské hlasy. Muži mluvili japonsky, ale přes ocelové dveře bylo jenom málo rozumět. "Přivést...dívku...?" Kroky se zastavily před dveřmi mojí cely. Otevřely se a silné světlo mne na chvíli oslepilo. Dva muži menší postavy si to namířili ke mně a třetí stál ve dveřích a koukal na nás.
Začali mne odvádět někam do neznáma, ale stihla jsem si všimnout, že dva z nich mají vojenskou uniformu a jeden je v dlouhém, bílém plášti.Ocitla jsem se upoutaná koženými pásky na studeném, ocelovém lůžku. Pořád jsem nebyla jistá kde jsem, ale brzy mi došlo, že jsem buď v koncentračním táboře nebo někde jako pokusný králík. Muž v bílém držel něco v ruce. Pořádně jsem na to neviděla, moje vidění se rozostřovalo.
V místnosti byly asi tři osoby i se mnou. Já a ještě ty dva, kteří mne sem odvedli. Něco si mumlali pod vousy.
Jeden se přiblížil a vzápětí jsem ucítila slabé štípnutí v místu předloktí. Nejdřív bylo cítit místo injekce málo, avšak za chvíli se drobná bolest rozrostla v mučivou. Zaťala jsem zuby a pěsti, abych ten pocit přestala vnímat. Snažila jsem myslet na něco jiného, protože když na to, co se teď děje, budu myslet, bude to bolet ještě víc. A pak to přišlo......Upadla jsem do postele. Po celém dni práce velmi oceníte odpočinek. Jsem v koncentračním táboře teprve pár dní a už umírám. "FUJISAKI!!!".Někdo venku něco křičel. Chudák holka, vypadá, že má velký problém. Vztala jsem a šla se kouknout ze stanu. Jeden poručík mířil rovnou ke mně. "Jsi s ostatními ženami transportována do koncentračního tábora na sever." Pak jsem si uvědomila, že já jsem Fujisaki. I když moje pravé jméno je Min, Min Lee a jsem z Koree. Přejmenovali mne na Fujisaki, protože japonci tu teďka vládli Asii a Čína se o lidi z Koree nějak nezajímala. Museli jsme pracovat celý den, bez přestávky, s minimálním množstvím jídla. A teď jsem měla být transportována někam na sever...
Příští den jsem už byla ve vlaku s dalšími šestnácti ženami ve věku asi 20-30 let. Jeli jsme už asi 2 hodiny a vlak nevypadal, že by měl v úmyslu zastavit. Bolela mne zadnice a prázdně jsem zírala do stropu vagónu. Nic moc jsem nevnímala, byla jsem úplně unavená a jídlo jsme neokusili od rána. Vyplňovala mne prázdnota. Prázdné myšlenky, prázdný pohled do prázdna. Jediné co jsem cítila byla bolest, hlad, chlad...Bolest se rozlézala po celém těle, nejenom fyzická, ale i psychická. Chtěla jsme přestat myslet... Mozek neposlouchal.
...Vystoupily jsme před branami pekla, kterému teď budeme říkat "náš domov"...