Můj život- Můj terst

Můj život- Můj trest

Ráno, další ráno. Nenávidím rána, nenávidím ty chvíle kdy se na sebe dívám do zrcadla, na své unavené tělo, po kterém stékají kapky potu smíšené se slanými slzami které jsem nechávala volně stékat po mém obličeji celou noc.

"Nicole! Nicole vstávej! Za dvacet minut ti začíná škola," ozvala se má máma z vedlejší místnosti. Místo odpovědi jsem si jen povzdychla nad představou toho, že se zase celý den budu muset na všechny usmívat a tvářit se naprosto šťastně a bezstarostně. Rychle jsem na sebe hodila červenou kostičkovanou  košili, černé džíny, Vansky a snapback a vyrazila jsem do školy. Cestou jsem si nasadila sluchátka a z krabičky vytáhla cigaretu. "Nicole, víte že na pozemku školy se kouřit nesmí a už vůbec ne, pokud vám není osmnáct," ozval se za mými zády můj učitel biologie, pan Stamper . "Pardon," omluvila jsem se mu a típla cigaretu o zem. Stamper byl snad jediný učitel se kterým jsem vycházela v dobrém, takže jsem se nemusela bát toho, že někomu řekne že kouřím na školním hřišti. Vždycky jsem do školy chodila přes školní hřiště, bylo to o dost kratší, něž to celé obcházet, navíc jsem na to hřiště měla hezké vzpomínky, když jsme byli malé hráli jsme si tady, já a ona.

Nedivila bych se, kdyby si nikdo nevšiml že jsem vešla do třídy, posadila jsem se do lavice nasadila si sluchátka a vytáhla sešit s nápisem všechno, místo zápisků z hodin v něm však byly jen různé smutné obrázky, jména kapel a nápisy typu "I hate myself" a takové blbosti. 

"Čau, nejdeš dneska pít? Jdeme do čajky," oznámila mi kamarádka Klára a posadila se na židli vedle mě. "Jes, ale jedině k Vlkovi," K Vlkovi jsem chodila skoro pořád, nevím proč ale měla jsem to tam ráda. "Jasný, kam jinam."

Celou první hodinu jsem strávila na mobilu, protože jsme měli češtinu a k té chovám absolutní nezájem. Jediná věc, která mě donutila zvednout zrak od mobilu, byla dívka sedící tři lavice přede mnou, Hailie.

Dříve jsme chodili  na stejnou základní školu, trávili jsme spolu celé dny, celé dny plné smíchu a radosti, chovali jsme k sobě naprostou důvěru. Ovšem, na konci deváté třídy jsem pomalu začala přicházet na to, že k Hailie cítím něco víc, bylo to pro mě neskutečně těžké období, došlo mi, že jsem lesba a aby toho nebylo málo rozvedli se mi rodiče. Já v té době začala kouřit a sem tam i pít. Ne že by to bylo neobvyklé, že někdo z devítky kouří, u nás kouřila půlka třídy už v sedmičce ale já byla vždycky ta hodná holčina, kterou by nikdy nenapadlo vzít cigáro do ruky. Zbytek devítky jsem se jí snažila co nejvíc vyhýbat, nechtěla jsem, aby začala kouřit taky a už vůbec jsem nechtěla aby přišla na to co k ní cítím. Rozhodla jsem se jí vytratit ze života, protože jsem věděla že mě to ničí a ji by to ničilo taky, kdyby na to přišla.

Když jsem letos v září přišla na střední, opět jsem se utvrdila v tom, že můj život je jen o smůle. Byla tam, seděla ve druhé lavici a vystrašeně se rozhlížela po novém prostředí a neznámých tvářích. Když mě uviděla, na tváři se jí mihl letmý úsměv, ten ovšem zmizel, když jsem odvrátila svůj zrak od toho jejího a  šla se posadit k oknu do poslední lavice.

Už je listopad a my spolu nepromluvily jediné slovo, nedivím se jí že je na mě naštvaná, celé to totiž vypadalo, jako kdybych se na ní vykašlala jen pro to, že je na mě až moc slušná.

"Tak, teď vás rozdělím do skupin a na příští měsíc v nich vypracujete referát na neprobranou látku," oznámil učitel fyziky a začal vyvolávat jednotlivá jména která rozděloval je do skupin. "Dobrá, takže Nicole, Tess a Hailie jsou skupina číslo čtyři, budete psát o..." učitel začal vysvětlovat naše zadání, já ho ovšem vůbec nevnímala, jediné na co jsem teď myslela bylo to, že s Hailie budu muset mluvit a trávit čas v její blízkosti.