Berte tohle jako spíše úvod, možná je to trochu protáhlé. Budu ráda za každý názor, komentář, cokoliv.
-
Probouzím se v nemocnici, v hlavě mi pulzuje nesnesitelná bolest, která mi nedovolí otevřít oči. Slabě zasténám, alespoň uvnitř mě, protože z mé pusy nevyjde ani hláska.
Kde to jsem, co se to sakra stalo? Jsem mrtvý?
Matně rozeznávám pípání něčeho po mé pravé straně ale zvuk je moc vzdálený, snažím se pohnout rukou, ale jsem schopný rozhýbat sotva konce prstů. Následně se snažím rozhýbat zbytek těla, ale jsem moc vyčerpaný.
Znovu se pokouším otevřít oči, alespoň maličko, ale bolest mě znovu zastavuje. Zhluboka se nadechuji, bolí mě hruď, bolí mě se zhluboka nadechnout. Uvědomuji si, že mám vyschlá ústa, začínám pociťovat šílenou žízeň.
Možná, že jsem mrtvý a tohle je to horší, na co vás připravuje život.
„Alexi?" Slyším matně mužský hlas, někde v pozadí, jako kdyby vůbec nepatřil do tohohle světa.
„Alexi!" Hlas mi přijde povědomý, snažím se ho rozpoznat, zařadit ho do nějakého šuplíčku hlasů, které znám, ale je to jako kdybych žádné zvuky neznal kromě toho pípání někde vedle.
„Zavolejte doktora! Probudil se..." Hlas naléhá na někoho dalšího.
Nemám ponětí, co se kolem mě děje, snažím se křičet, dát o sobě vědět, i když o mně zřejmě ví, ale nedokážu nic.
Slyším šumění, prásknutí, kroky, dupání, šoupání.
Všechno je ale v dálce.
Napínám prsty na rukou, jediná věc, na kterou se zmůžu, snažím se je zvednout, snažím se hýbat rty, ale jsou jako slepené.
„Pane Standalle, uklidněte se, nepřepínejte se." Slyším jemný ženský hlas, potom se někdo dotéká mé pravé ruky. Kůže je jemná.
„Alexi, panebože." Mluví opět ten hlas, který jsem slyšel jako první, ten mužský.
„Pane Standalle, stiskněte sestře ruku, pokud nás slyšíte, pokud jste schopný vnímat." Přikazuje mi jaký cizí mužský hlas. Nemám ponětí, co po mně chce. Nerozumím tomu, co říká, i když jsem ho zřetelně slyšel.
Všechny ty zvuky a hlasy kolem mi třeští v hlavě a bolest pulzuje čím dál více. Cítím jí na spánku, v očích mě pálí slzy, chci, aby to přestalo, chci ticho.
Najednou všechno ztichne. Slyším jen hučení v uších, je mi horko.
-
Když znovu slyším hlasy, jsou již zřetelnější, rozumím jim. V místnosti už není tak vypjatá atmosféra, jako jsem cítil předtím. Nechce se mi křičet, nechce se mi hýbat. Jsem docela v klidu.
„Pane Standalle, jste při vědomí? Nenamáhejte se, stačí stisknutí ruky."
Uvědomuji si, že mě kdosi drží za ruku. Pomalu ji svírám, abych dal znamení, že slyším.
„Bolí vás něco, pane Standalle? Prosím, znovu stačí jen stisknout ruku." A tak znovu svírám ruku.
Ženský jemný hlas se mě ptá ještě na několik dalších otázek, pokaždé vyžaduje jen stisknutí ruky, a tak ji většinou jen tisknu ruku, jako bych byl malé dítě u lékaře na injekci. Nakonec odchází se slovy: „Odpočívejte, brzy vám bude lépe."
Tak zůstávám ležet v posteli, nic nedělám, a přijde mi to jako nekonečno. Po několika hodinách, alespoň mě to tak přijde, přestávám cítit palčivou bolest hlavy a usínám.
-
Když se znovu probouzím, cítím se o něco lépe, než první a druhé probuzení, pokud se tomu tak dá říkat. Kdybych to měl ovšem nějak srovnat, jedná se o pouhé jedno procento. Dokážu už otevřít oči, tedy alespoň otevřít tak, abych viděl úzkou škvírou něco z toho, co se děje kolem.
Když jsem se poprvé podíval, zaštípalo mě prudké bílé světlo. Poté, co jsem si zvykl, jsem poznal bílou místnost, světle modré povlečení, nemocniční postel.
Nejsem mrtvý, všechno je to pravé.
„Dobré ráno." Slyším z levé strany pokoje ten ženský hlas, který se mě předtím ptal na tu spoustu otázek. Mluvit ale pořád nedokážu, a tak jen hýbám prsty, aby poznala, že vnímám.
„Vím, že jste docela zmatený. Máte v sobě momentálně několik dávek proti bolesti, divím se, že jste vlastně schopný vnímat." Říká mi, poznávám, že má na tváři úsměv a nedokážu odvodit proč. To se jako musí na lidi, kteří jsou polomrtví, usmívat?
„Alexi." Slyším mužský hlas, znám ho, tak kdo je to.
„Pamatuješ si na ty štěňata a koťata, která si vždy přinesl domů, když si byl malý?" Hlas zní slabě.
„Tati..." Zasýpám, sotva se mi z úst něco dostane.
„Alexi..." Mužův hlas se láme, cítím, jak mi velká a hrubá dlaň tiskne tu moji.
Několik minut nebo hodin tam takhle stojí. Táta často o něčem mluví, slyším, jak se mu často láme hlas. Nedokážu ho ale vnímat.
„Dobré odpoledne pane Standalle." Pozdraví mě mužský hlas.
„Jsem váš ošetřující lékař, pan Moore." Kývnu hlavou, snažím se ho najít ve škvíře pootevřených očí, ale vidím jen bílý strop.
„Pacient zatím není schopný mluvit, hýbe pouze částmi těla, asi po zápěstí. Nevolnost nebo jiné komplikace nebyly zaznamenány." Oznámí mu ženská hlas, který se mě ptal na otázky.
„Děkuji," řekne doktor tiše, slyším, jak si něco předávají, potom se zhluboka nadechuje, „Alexi, víte, bylo těžké vás zachránit."
To jste ale vůbec nemuseli, pomyslím si.
„A udělali jsme vše pro to, abyste se probudil s těmi nejmenšími následky. Ovšem někdy prostě nejde udělat vše." Doktor se zase odmlčel.
„Alexi, je lepší to říci asi teď, ovšem promluvíme si o tom, vše vám vysvětlím, až budete více při smyslech, ale vaše šance k tomu, abyste byl schopný znovu chodit je velice, velice malá."
V tu chvíli v mém těle vypukne válka, snažím se křičet, snažím se hýbat, docela bych řekl, že blázním. Chvilku jeho slova nechápu, bojuji sám se sebou, v očích mě pálí slzy. Slyším, jak přístroj pípá rychleji, než předtím.
„Alexi." Slyším tátův hlas, brečí.
Tiskne mi ruku a já mu ji tisknu zpátky.
Potom cítím štípnutí, celým tělem se mi rozlévá teplo, uklidňuji se a znovu usínám.
