Twenty one pilots - One Shots 2 [CZ]

-1-

Bylo k večeru.

Seděl jsem na balkóně a přemýšlel. V jedné ruce jsem držel tužku a v druhé svůj zápisník.

Na stole přede mnou stál vrchovatý hrníček s horkým čajem ze kterého ještě stoupal horký vzduch.

Přemýšlel jsem a přemýšlel a přemýšlel, jenže nápady ne a ne přijít.

Že by blok napadlo mě.

To není možný, vždycky mám nápady, vždycky, tak kde jsou teď?

Je tu možnost, ale ne, to nemůže být pravda.

S odchodem blurryface zmizely i všechny mé nápady.

Co si budu nalhávat, za poslední roky byl on mou můzou, to on mi dodával všechny nápady, to on za mě psal slova.

Ale ne, musí to jít i bez něj, prostě musí. Jak říká má psycholožka, musím přestřihnout tu pupeční šňůru. Samozřejmě metafora.

Je snad možné, že jsem s ním žil tak dlouho, že teď bez něj nezvládnu ani skládat písničky?

Mám přece tolik co nabídnout, tak proč to nejde.

Chybí mi, co si budu nalhávat. Cítím se bez něj tak osamělý, tak bezmocný. Co se to jen děje?

Podlaha za mnou lehce zavrzala a dveře se o něco víc pootevřely. Najednou jsem ucítil příjemnou vůni levandule a ruku na svých zádech.

"Tak jak ti to jde zlato?" Zeptala se s úsměvem na tváři a nahlížela přes mé rameno do zápisníku.

"Nic moc" řekl jsem smutně a protřel si rukou oči, které se mi únavou zavíraly

"Jak se tak dívám tak spíš nic než moc" řekla s lehkým chichotem a věnovala mi polibek na týl hlavy.

"Nevím proč, ale s jeho odchodem nemám už žádnou inspiraci, jako bych byl prázdný" řekl jsem zachmuřele a usrkl si ze svého hrnečku s čajem. Popálil jsem si jazyk

"Chápu jak se cítíš. Co kdybych od teď byla tvou inspirací já?" Řekla a sedla mi na klín. Málem při tom rozlila čaj na okraji stolku

"Ale ty jsi mou inspirací od samého začátku zlato, jen prostě potřebuji i jeho" Řekl jsem do polibku

"Nepotřebuješ. Ty ho nepotřebuješ. To on potřeboval vždycky tebe. Pamatuj si to, nikdy to nebylo naopak." Řekla už vážně a zahleděla se mi hluboce do očí

"Máš pravdu zlato. Jen, já prostě nevím.." Řekl jsem když v tom mě přerušila

"Víš co, co kdyby sis teď dal malou pauzu, skoč si třeba za Joshem zahrát nějakou hru, teď už stejně nic nevymyslíš" Řekla a u toho si stoupala z mého klína

"Máš pravdu, zítra je taky den. Jen mě tu nech teď chvíli samotného, já pak dojdu." Řekl jsem a vzal znovu do ruky svůj horký čaj

"Dobře" Řekla a odešla zavírajíc za sebou balkónové dveře

Všechno co řekla je pravda, to on vždycky potřeboval mě, to jen díky mně byl živý, jen díky mně měl hlas, měl moc. To já ovládal jeho, ne on mě. Je to tak. K životu ho sice nepotřebuju, ale už navždy bude velkou součástí mé minulosti, mého života. Teď to prostě musím ukončit, udělat za tím tlustou čáru.

Ticho. Ticho v mé hlavě.