Právo zabíjet

Den v životě zoufalce

Zvednu hlavu a upřu pohled na pochmurnou oblohu posetou mraky. Její jednolitost narušuje jen hejno stěhovavých ptáků, přelétajících vysoko nad mou hlavou. Mezi komplexem budov se prožene chladný poryv větru a nahrne mi kaštanově hnědé vlasy do tváře. Přimhouřím oči a neochotně se vydám směrem k mohutné stavbě, se značně oprýskanou omítkou. V duchu si přečtu nápis nad masivními vstupními dveřmi. Střední škola Beacon Valley. Beacon je v celku pěkné město. Není to zapadákov na konci světa, o několika domcích, ale ani rušné velkoměsto přecpané mrakodrapy. Jenže je zde jeden zásadní problém, který narušuje téměř dokonalost, tohoto místa. Lidé. Zdejší lidé jsou zkažení. Tedy alespoň jejich většina. A tahle zatracená škola mě dokonale připravuje na posmrtný pobyt v pekle. I když, domnívám se, že ďáblové v pekle by byli přívětivější než mí spolužáci. To je hlavní důvod, proč tohle místo nesnáším. Neděsí mě zdlouhavé hodiny strávené za rozvrzanou školní lavicí, nebo obtížné testy. Bojím se jich. Lidí. Bojím se jejich zkoumavého pohledu, posměšných narážek, rychlých pěstí... To poslední beru na lehkou váhu, nýbrž pěst způsobí pouze fyzickou bolest, zatímco to ostatní mě drásá po stránce psychické. A tyhle jizvy na duši, se na rozdíl od monoklů pod očima, či naražených žeber, nezahojí. Nikdy... Jsem zbabělec. Kdybych nebyla, postavila bych se jim. Bojovala bych. Neprodala bych svou kůži jen tak pod cenou. Ale jakou mám proti místním rváčům šanci? Jsem malá, nemám žádné svaly a neumím se ani prát. Kdybych se o cokoliv pokusila, jen bych si přivodila tvrdší výprask a ještě větší dávku posměchu. A toho už tak mám víc než dost. Těsně před vchodem do budovy se zastavím a očima se zadívám kamsi do prázdna. Pokouším se jaksi "psychicky připravit" na to, co mě čeká uvnitř. Ne, že by nějaká příprava mohla snad pomoci... Kousnu se do rtu. Bojím se. Už mě ničí, den co den slýchat urážky mířené na celou mou existenci vůbec. Někteří lidé jsou zkrátka taková monstra, že ve vás dokáží vyvolat pocit toho, že jste jen nepotřebné prašivé krysy. Tedy alespoň u mě se jim to podařilo dokonale. Jen klid, zvládnu to. Jako vždycky. Zhluboka se nadechnu a zkusím si dodat alespoň trochu odvahy. Ta se sice nedostaví, ale mohu na sebe být hrdá alespoň za to, že jsem se o to pokusila. Ostatně, na co vám je jakási vymyšlená imaginární odvaha? Zatlačím do dveří a do nosu mě okamžitě uhodí pach laciného parfému, potu a cigaretového kouře, kterým je zaneseno ošacení poloviny zdejších studentů. Vyrazím chodbou, jejíž bíle omítnuté zdi zdobí popravdě řečeno odporné zasklené obrazy. Upřu pohled na zem a pokouším se nevnímat výsměšné, nenávistné pohledy všech okolo. Prožívám tohle každý den a stále jsem si na to ještě nezvykla. Podivné. Člověk by řekl, že za tu dobu, už to ani nebudu vnímat. Že zkrátka se skloněnou hlavou přijmu tu skutečnost, že to nikdy nebude lepší. Ale já se stále snažím, jaksi duševně bojovat. Nechci se nechat zlomit. Během nekonečné cesty chodbou několikrát zaslechnu své jméno a následný výbuch smíchu. Tiše si povzdychnu. Nevím čím to je, že celý život mě lidé jen odsuzují a nenávidí, i když jsem jim nikdy nic neudělala. Tedy ne, že bych po tom netoužila. Něco jim udělat... Ve svých nejhlubších představách rvu těm bastardům srdce rovnou z hrudi, koupu se v jejich krvi a směju se jejich utrpení. Stejně jako oni se teď smějí tomu mému. Jenže to všechno jsou jen představy. Krásné, ale nesplnitelné představy. Nemám ani na to, abych se bránila, když mě chtějí zbít. Kdyby mě někdo naučil pořádně bojovat, nebo se alespoň bránit... Konečně se dostanu ke své třídě. Spěšně vejdu dovnitř a zamířím rovnou ke svému místu v poslední lavici. Cestou zaregistruje moji přítomnost několik spolužáků, což vyvolá smršť nadávek. „Hele kdo přišel, náš pes!" Jeden mohutný hlas přehluší všechny ostatní. Aden. Největší bastard, zmetek a zkurvysyn, kterého jsem kdy v životě poznala. Je to člověk, kterému bych v přála smrt v útrobách pekel. Nic jiného si nezaslouží. Je to jen odpad společnosti. Tenhle mládenec si o sobě myslí, že je něco víc než všichni ostatní, když se obléká jako pouliční rapper, propadá ze všech možných předmětů a několik měsíců strávil v pasťáku. Je to zkrátka a jednoduše ubožák. A upřímně a polopaticky řečeno, má v hlavě nasráno. Navíc je to takový zbabělec, že ztříská jen toho, o kom ví, že je slabší než on sám. Což jsem já... Do rvačky s kýmkoliv na jeho úrovni, nebo nedej bůh silnějším by nikdy nešel... ale já jsem perfektní cíl. Aden se oddělí od smečky svých doslova vzatých poskoků a vydá se ke mě. Ztuhnu a naskočí mi husí kůže. Pokusím se na sobě nedat nic znát, jen se na něj otočím a s nezájmem v očích se nezúčastněně zašklebím. Na hlavě se mu ježí krátké vlasy obarvené na křiklavě rudou a v šedých kalných očích není možno spatřit ani špetku inteligence. Zasměje se a povýšeně prohodí: „Copak čokle, dneska nějaká nabručená, ne?" Odfrknu si, ale nedopovím mu. Stejně by to k ničemu nebylo. Mé mlčení ho zřejmě rozzuří, nýbrž se mu smrkne husté obočí k sobě a zatne pěsti. „Copak tě rodiče nenaučili, že na otázky se má odpovídat?" Pozvednu jeden koutek úst a nasadím arogantní úsměv. Nejarogantnější, jaký ze sebe dokážu dostat. „Naučili, ale taky mi řikali, že se nemam bavit s ubožákama." Nyní už na nás zírá celá třída a napjatě očekává vytouženou rvačku. Té se jim taky pravděpodobně dostane, vzhledem k tomu, že jsem si dovolila Adena urazit. Což je věc, do které se nepouští nikdo, kdo nechce pořádně vyprášit kožich. Celé mé tělo sevře pěst strachu a já se začnu nekontrolovatelně třást. Sakra! Co jsem to zase udělala, proč jsem si prostě nešla sednout, proč jsem ho zase vyprovokovala?!? Sama sobě v duchu nadávám za to, jak moc jsem hloupá. Pokouším se alespoň udržet pevný odhodlaný výraz. Čekám jen na to, až ten negramot vybuchne vzteky. Aden však poklidně skloní hlavu a zadívá na zem. Mírně pozvednu obočí. Příliš nerozumím této jeho reakci. Ale za okamžik mi dojde, že jeho ledový "klid", byl pouze kamufláží. Pěst mu vystřelí takovou rychlostí, že ji ani nestihnu zaznamenat. Ostrá bolest mi projede čelistí, hlava se mi prudce otočí na stranu a já se odporoučím k zemi. Kdybych tu ránu čekala, pravděpodobně bych ji dokázala ustát. Jenže já jsem byla tak tupá, že jsem nedokázala Adena prokouknout. Když tvrdě přistanu na zemi, celá třída propukne ve zběsilý smích a ranař si nadšeně plácne s jedním ze svých věrných kumpánů. Sundat mě, bere zřejmě jako nějakou trofej. Polovina hlavy mi nyní pulzuje bolestí. Zuby to naštěstí neodnesly. Alespoň jedna pozitivní věc. Aden na mě upře pohled. „Vstaň, dělej." Zřejmě nehodlá zůstat jen u jedné ubohoučké rány. To by nebyl on. Já ale místo toho, abych uposlechla jeho rozkaz, zůstanu přilepená na zemi a jen na něj s nenávistí v očích zírám. Ať mě klidně zabije, ale poslouchat ho nebudu. Jemu se tvář zkroutí v rozzuřené grimase a skloní se ke mě, ve snaze vytáhnout mě zpátky na nohy. Když už se chystá pokračovat ve svém díle zkázy, do třídy vejde učitel Bellow. Dav kolem mě a Adena se rozptýlí po třídě, jako rozehnaný roj včel. Já se s námahou zvednu ze země a odeberu se ke své lavici. Ztěžka dopadnu na židli a začnu si prohmatávat zraněnou čelist. Učitel začne podezíravě těkat očima mezi mnou a Adenem. Postarší muž s prořídlými vlasy a malými brýlemi si všimne mého výrazu spráskaného psa, a vítězného úšklebku toho pitomce. Zřejmě mu dojde, co se zde právě odehrálo, ale nepomůže mi, ani nic neudělá. To vím jistě. Všichni učitelé si už na tyhle "drobné rozmíšky", jak oni tomu rádi říkají, zvykli a nejeví jakýkoliv zájem s tím něco udělat. Ale já si stěžovat nebudu. Nejsem tak zbabělá, abych žalovala, jako dítě ve školce. Učitel si upraví vytahané béžové sako a začne bezstarostně přednášet novou látku z přírodních věd. Tu však ani trochu nevnímám, nýbrž se dokážu soustředit jen na bodavou bolest po Adenově ráně. Jako by se mi do tváře zarýval ostrý nůž. Zajímavé. Každá rána, kopanec, facka, mi přináší stále nové a nové druhy bolesti. Často mě udivuje, kolik jich je. Nejraději bych se teď a tady usedavě rozbrečela, litovala sama sebe, ale jsem dost silná na to, abych to neudělala. Jen zavřu oči a nechám bolest odplynout pryč. Na tohle jsem si za ta léta zvykla. A často mě trápí, že nejsem dost silná na to, abych se tomu dokázala postavit.