Posvátná

Ztráta paměti

Je ráno a mě probudilo malé prasátko, které chrochtalo u mé hlavy. „Myro! Vstávej Myro!“ drcalo do mě čumákem. Počkat! Prasata přece nemluví. Rychle jsem se zvedla a koukla se na něj. „Na co tak koukáš?“ zeptalo se mě. „Ty mluvíš!“ vyjekla jsem a kousek odstoupila. Viděla jsem hodně věcí, ale tohle ještě ne. To prase se ke mně ještě víc přiblížilo. Tedy musím uznat, že je vážně roztomilé. „Ty si na mě zapomněla?“ zeptalo se se smutnýma očima. Bylo mi ho vážně líto, ale já nevěděla kdo je, nýbrž že bych ho znala. Zakroutila jsem hlavou. „Jsem Hank.“ Zachrochtal.  I když mi řekl, jak se jmenuje, stejně jsem si nemohla za boha vzpomenout. Hank na mě smutně koukal a mě ho bylo čím dál, tím víc líto. „Pojď sem.“ Řekla jsem s úsměvem. Hank ke mne docupkal a uvelebil se na mém klíně. Začala jsem ho drbat na zátylku. Hank začal kmitat nohama. Byl ták roztomilý.

„Hanku. Když mě tak znáš, proč si na tebe nepamatuju?“ zeptala jsem se nervózně. „No víš Myro…“ poslední slovo mi úplně vyznělo v hlavě. Myra…Myra. Myra! Už si vzpomínám. Rychle jsem se narovnala, až jsem málem ze sebe shodila Hanka. Vzpomněla jsem si na všechno, ale úplně na všechno. Rychle jsem se zvedla. „Včera, stalo se to včera. Ta hvězda. Spadla na můj dům. A pak… pak. On. To byl on. Chytl mě za zápěstí a…“ ke konci jsem se zastavila. Vytáhla jsem si rukáv u mých šatů. A našla jsem to. Tetování ve tvaru šesti cípé hvězdy. „Takže sis na vše vzpomněla? To je dobře!“ vypískl Hank. Nevím jestli je to dobře, nebo ne. Ale určitě vím….že už nejsem to co jsem bývala.

Vstala jsem a šla na jih. „Hanku pojď!“ přikázala jsem a on tak udělal. Po chvíli jsme byli tam. Stará, rozpadlá chata. Můj starý dům. Vešla jsem dovnitř, vyběhla po schodech a vešla do svého pokoje. A byl tam. Ten meč který mi tu on nechal. Vzala jsem ho do ruky a koukla jsem na jeho pouzdro. Bylo kožené. Nebyla to ta klasická kůže, z jaké jsou vyroběny boty a obleky. Tohle byla dračí kůže. Vytáhla jsem meč z pouzdra a musela jsem jasem zavřít oči. Meč byl výroben slitinou dvou kovů. Stříbro a olovo.  Byl kován obry, pozlacen skřety a posvěcen vílami. Tenhle meč je nezničitelný. Projde jakýmkoliv materiálem. Dokonalý.

Ze skříně jsem vytáhla pár starých hadrů. Sešila jsem z nich oblek na míru. Vzala jsem si pouzdro na meč. A vyšla jsem ven. Hank jako poslušné prasátko čekal venku. Usmála jsem se. „Teda! Vypadáš dobře.“ Pochválil mě. „Děkuju.“ Ale po chvíli se dali věci do pohybu. V dálce spadnul strom a země zaduněla. Hank se za mě šel schovat. A pak jsem to viděla. Trol. Byl naštvaný. „Takže uděláme to buď po dobré, nebo po zlém“ Oznámila jsem přísně. Ten trol ale jen zařval na odpor. „Tak to tedy bude po zlém.“

AHOJ! Jsem tu a mám tu nový příběh. Jaký na něj máte názor? Snad se vám líbí a chci se omluvit za chyby a překlepy.

-Lira