Ví to?

Třináct.

Jedeme,míjíme jednu benzínku s odpornými hamburgery za druhou a já začínám být ospalá. Poslední dny jsem  - přece jen - si dopřávala dost hodin spánku na to,abych se druhý den mohla cítit aspoň trochu normálně. A teď jsem nespala nejmíň pět hodin,cítím se.. jako by mě někdo vypumpoval pumpičkou. Nejbližší letiště je  - asi - 10 hodin daleko,skoro polovina dne,prostě je to.. neuvěřitelný,že jsem po tolik let dokázala žít mimo lidskou civilizaci,nevnímala jsem to,ale potřebuju ji,rychle.

"Drew? Můžeš prosím řídit ty? Usínám." poprosím.

"Jasně,schrupni si." přitaká a vyměníme si místa u volantu. "Nechceš se ještě někde najíst?"

"Vlastně.. raději jo,nevím,jak dlouho by se moje břicho ozývalo,než by se rozhodlo přestěhovat."zavtipkuju. Zasměje se a zastavujeme u nejbližší pumpy,kde je i nějakej "bar". Zaparkujeme,zamčeme auto, a vstoupíme do baru,ne moc vlídně vypadajícího. Snad tu budou mít něco poživatelnýho. 

To,že mají,ikdyž ne zrovna podle mých představ,zjistím za pár minut. Objednávám si kuřecí hamburger. Kuře nevypadá jako kuře a houska ne jako houska,ale mám hlad a můj žaludek si promlouvá s realitním makléřem,takže jsem se rozhodla,že si raději pohnu. Překvapení! Dá se jíst! (Realitka je zklamaná,ale moje břicho nemění pozemek.) Dojíme a necháme na stolku dýško,pro servírku,aby si taky mohla koupit nějakej sendvič. 

Drew se statečně ujímá řízení a frčí si to po dálnici nejmíň 150kou. Celou dobu,co se snažím usnout,mi pípá telefon a když se podívám na odemykací obrazovku, pálí mě do očí nápis: máte 50 zpráv od kontaktu Jája!. Sakra,věděla jsem,že bude naštvaný. Když se ale odvážím na zprávy podívat,píše jen: Napiš,až budeš chtít vyzvednout z místa,kde budeš. Jako by tušil,že se někam chystám. Možná to čekal,když mě nechával zavřenou doma. Nakonec po dvou hodinách snažení usínám a odebírám se   - do neskutečně milsrdné - říše spánku  a - ano  - snů. Sny někdy slouží jako podmět ke snění,můžete zažít věci,co doopravdy nikdy nezažijete. V mých se dnes dějí věci,co.. Omlouvám se,nemám chuť se s nimi svěřovat vám.

Můj spolupachatel mě budí až na letišti. "Jsme na letištním parkovišti a letí nám to asi za hodinu,měli bychom si pohnout."

Vstávám,třepu s hlavou,abych obnovila krevní proudění a dávám se do pohybu. Krok za krokem,musím pořád pomalu,systém se (hlavně u vlkodlaků) neobnovuje zase tak rychle. 

"Chci říct pravdu,"říkám,když si sedáme na plastové židličky,potom,co jsme zamluvili letenky ",znáš se s Jájou,"

"Jájou?Co?"ušklíbne se.

"Nevím,jak se jmenuje doopravdy."krčím rameny. 

"Kolik mu tak je?"

"Nevím, tak k padesáti,víc než čtyřicet určitě." odpovídám.

"Chlapa,co v tomhle věku znám,je jen můj taťka a Bryan,chlap,s kterým taťka spolupracoval."

"Jak ten Bryan vypadá?"

"Má modrý vlasy,asi to není ten tvůj,promiň." omlouvá se.

"Jo,ten fakt modrý nemá."

Snažím se na chvíli zapomenout na ten život,co teď žiju a prostě žít přítomností. Asi to bude mé nové motto. Jen nápad.

_________________________________________________________________________________________________________ ZA HODINU

"Let do Londýna,připravte se!" ozývá se hlas z repráků.

Letíme,letím poprvé,je to strašné,bojím se. Co když to spadne? Všichni zemřeme v troskách ohořelého,rozpadlého letadla? Nesmím podléhat panice,pak tu někde spadnu a realitku zavolají všechny mé kosti i vnitřnosti,ZARÁZ. 

Projdeme kontrolou,nasedáme do letadla. Třesu se,strach je totiž v hlavě a té se jen tak nezbavíte. 

"Paní Smithová. Chtěla by jste něco k jídlu? Nebo něco na zub?"ptá se mě letuška.

"Hm...Chipsy máte?" koukám na ni a dávám jí do ruky pár liber. Na odpověď mi ona podává chipsy. Na Drewa se ani nepodívá.

"Co proti tobě má?" zeptám se,když letuška odejde.

"Bejvalka." 

"Ty jsi s někým předtím chodil? S holkou,co je o tolik starší?"udiveně se mi otevře pusa.

"Jo." řekne,ale o více podrobnostech se asi už nechce zmiňovat. Nechám ho,není správné ho nutit,až bude chtít,zmíní se sám.Do Londýna máme letět asi tři hodiny a mě se chce pořád spát,tak nechám,ať se tělo rozhodne samo. Chvílí pojídám chipsy,ale pak má hlava padne na stranu a z úst se ozve zachrápání. Prospím skoro celý let. Jsem ráda,protože ve spánku jsem nemusela přemýšlet o tom,co kdyby. Nejhorší věc na tom,když jste ženská,je to,že musíte přemýšlet. Neříkám,že každá,ale já jo. Pořád,když jsem vzhůru,přemýšlím. Normálka - mimochodem,to prohlásila vlkodlačí holka,která musí skrývat svou identitu,aby ji náááhodou někdo nezapích. Hahah.

"Přistáváme." ten samý elektronický hlas,co nás pobízel na letišti. Vzbudí mě,posadím se,upravím si vlasy. Není to zas tak lehký,když se přistává,ale pobavím celé letadlo,tak to za to stojí. 

Musíme si zařídit ubytování,ale to budu řešit,až se projdeme po Londýně,není nálada,ani čas.

Svezeme se metrem do centra,ale nechce se nám na London Eye,protože by tam stejně byly fronty. A nechce se nám ani do muzea Jacka Rozparovače,to bychom se akorát báli a k ničemu by to nebylo. Ale muzeum Madame Tussauds se zdá být jako fajn nápad,takže jdeme pěšky. Tři hodiny sezení v letadle nejsou zase až tak příjemné.

"Ubytování?" pokládám po cestě Drewovi otázku.

"Zařídíme pak. Nechci se tím zaobírat." má stejný názor jak já.

V MT (Madame Tussauds) je to úžasné. Ty voskové figuríny vypadají jako živé. Fotíme se s Michaelem,já si udělám novou tapetu s klukama z One Direction a Drew je nadšený z Brandgeliny. Zlepší se nám nálada a tancujeme na muziku,která hraje u pop stars,co jsou tam vystavený. (pozn.au. nikdy jsem v MT nebyla,omlouvám se,pokud něco nesedí :)) Vrací se mi "ty časy" (sentimentálně řečeno) před pár měsíci,kdy jsem ještě byla normální a začnu se smát ještě víc. Jsem ze sebe šťastná,jelikož to,že z těhle vzpomínek nebrečím,je důvod k úspěchu! Jsou to ty dobré vzpomínky,kterých není proč se bát,tak se směju ještě víc a oba dva se smějeme i poté,co u zdejšího baru vypijeme několik panáků Ferneta,vodky a kdoví,čeho ještě. Celý večer ale pokazí jedna jediná věta,kterou Drew řekne,když už rozhodně není střízlivý.

"To je dobře,že mi věříš,cooo?"protáhne.

"Proč bych neměla?" nechápe mě mé polo-napité já.

"No celou dobu ti lžu a ty mi na to skáčeš,víííš." škytne.

Napité já se vzbudí a začne velmi,VELMI rychle být střízlivým. "Lžeš? A v čem proboha?" vyjeknu,všichni v baru se po nás otočí.

"Mám takovou alianci s Bryanem.noo.. ani ta letuška nebyla úúúúúplně tak..jako..pivooo...no..normální..vííííš.." nemůže se vymáčknout.

"V čem nebyla normální sakra?"

"Jee taky pejseek,takovej co má ostrý zoubky,byla celá černá..prostě žůžooo.."vysolí.

"Aha,hm,myslím,že tě budu muset dovést do pokoje." zavrčím a popadnu ho pod rameny. Naštvalo mě to,ale je to můj kamarád a nemůžu ho tady nechat. Zlobit se budu později.

Poznámky autora: Tak doufám,že se vám díl líbil :) Někomu z vás asi mohlo vadit to s mou mámou,nebo jste se mohli cítit špatně,ale v té chvíli jsem to tam chtěla napsat a je to tam,a nebudu to mazat :) Můžete to ale ignorovat. A je mi víc než 13,to rozhodně,takže se posaďme a podiskutujme,jaké to je,být hrozně dospělý :D Jinak díky,díky moc za všechna ty přečtení, jeden tisíc.. WOW! Tuhle story nepíšu zase tak dlouho,ale tohle je NEUVĚŘITELNÉ! Tenhle díl měl být delší,snad se vám tak zdál,snažila jsem se. Takže- jak by to řekli v angličitně  - massive,massive thanks to you guys! Díky. :)